sobota 20. dubna 2019

10. část: Navěky?

Sam, držící Nastasyii v náručí, sjel z bahnitého svahu. Ocitl se v malém údolíčku, porostlém především meriániemi. Byly tak nádherně rozkvetlé; světle či tmavě fialové, a prostory mezi větvemi stromů na ně dopadalo odpolední sluneční světlo. Sam se skryl za nevýrazný keř. Slyšel hlasy vojáků, kteří se zrovna objevili nad údolím. Neodvažoval se zpoza keře vykouknout. Díval se na umírající Nastasyii. Byla slabá. Držela si ránu nad klíční kostí. Ruku měla úplně pokrytou usychající krví. Sam cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Byl to tak zvláštní pocit, pro něj... Nebrečel jen proto, že mu v rukou umírala osoba, kterou tak dobře znal. Snad by se teď rozbrečel při umírání jakéhokoliv člověka. Položil ji na zem, ale ještě pořád držel její hlavu nad zemí. Bylo mu líto jak jí, tak sebe samotného.

Pak přimhouřil oči. Byl odhodlán něco zkusit. Stále tu ještě byla šance na záchranu Nastasyiina života! Kdyby se Samovi podařilo doslova vyloupnout ze svého těla kus Ngoyovy hmoty z nestálých molekul, a zacelit jím ránu... Mohlo by to fungovat! Byl zde však risk, že to bude marný pokus. Když Claude Ngoy zachránil Samovi život poté, co byla Samova hruď rozstřílena vůdcem Lovců kryptidů na jaře roku 2018 v africkém Gabonu, vkládal do ran svou tělní hmotu se záměrem zachránit Sama. Hmota z něj učinila ngoyovského hybrida. Vypadajícího jako člověk, ale disponujícího nadlidskými schopnostmi. Kdyby Ngoy chtěl Sama zabít, mohl by to udělat to samé - snad by pomýšlel na to, že hmota Sama zabije, a stalo by se tak. Sam nedokázal nestálé molekuly ovládat. Byly zkrátka jeho součástí. Jen v posledních dnech se naučil hmotu svým tělem tlačit z místa na místo... Třeba Nastasya vůbec není uzpůsobena na to, aby takovou malou operaci přežila! Ale Sam musel něco zkusit. Rány nešlo ničím zafáčovat. Kulky nešlo ničím vytáhnout. A vojáci se blížili. Jeden z nich už sjel ze svahu. A následoval ho další. Blížili se. Dříve či později Sama najdou. Zapálí ho. A Nastasyiino trápení ukončí dalšími ranami.

Sam zatlačil Ngoyovu hmotu do levé ruky. Pak chytl do pravé ruky biceps, a roztrhl ho. Syčel bolestí, nemohl však řvát. Nesměl se prozradit. Část hmoty vytekla z rány spolu s krví. Sam ji chytl do ruky a vložil Nastasyii do jedné z ran, do té blíže krku. Pak se Samův sval začal zacelovat. Nastasya se ovšem nehýbala.
"Proboha, ne..." zašeptal Sam a zmáčkl tu ránu.
Nastasya ho chytla za krk a sevřela. Sevřela tak silně, že nemohl dýchat.
"Same, cos to udělal?!" vykřikla.
Nejspíše došlo k nějaké mutaci. Ale Nastasya se nedokázala ovládat. Škrtila Sama, aniž to chtěla. Nedokázala od jeho hrdla odtrhnout ruku. Samovi se naštěstí podařilo ze sevření uniknout. Teprve teď si všiml, že Nastasya přestala krvácet. Pomalu se zvedala ze země. Měla v obličeji takový děsivý výraz. Tváře se jí jakoby snížily, čočky jejích očí skoro nebyly vidět. Z jejích očí bylo vidět jen bělmo. Vypadala, jako kdyby byla opilá. Postavila se a začala se motat.
"Ne, nevstávej!" zašeptal Sam a strhl jí k zemi. Ale bylo pozdě. Vojáci je spatřili.
"Padáme odsud! Běž za mnou!" řekl Sam malátné Nastasyii a dal se na útěk.
Hned dostal ránu kulkou do zad. Svalil se k zemi. Musel zařvat bolestí. Právě se zbavil další části své síly, daroval ji někomu jinému. Byl tedy opět o něco slabší. Opět o něco více člověkem. Sáhl si na záda, vsunul prsty do rány a dotkl se kulky. Vykřikl jako kočka, která si právě spálila ocas. Cítil, že se rána nehojí. Byl to tak divný pocit! Začal se na zemi úplně zmítat v agonii. Četa mužů k němu přiběhla. Jeden z nich držel plametomet.
"¡Es hora de que mueras!" ušklíbl se jeden z nich a namířil na Sama plametometem. Jestli teď Sama zapálí, shoří už veškerá Ngoyova hmota, která v něm zbyla. Sam se stane pouhým smrtelníkem. Zranitelným člověkem...


Sam natáhl k vojákovi ruku.
"¡No lo hagas!" zamumlal španělsky.
"¡Canalla!" reagoval na to voják. Položil prst na kohoutek.
V tu chvíli dostal ránu klackem do hlavy. Složil se jako poražený vepř. Nastasya přišla Sama zachránit. Byla v perfektní kondici. Ta trocha Ngoyovy síly ji úplně uzdravila. Zkombinujte to s vycvičenou bývalou vražedkyní, a máte skutečný stroj na zabíjení. Nastasya nechtěla žádného z mužů zabít ani smrtelně zranit, ale aby zachránila Sama, musela jim dát co proto. Jeden z chlapů do ní střelil. Kulka vypadla z rány jako špunt z láhve šampaňského. Ve chvíli leželi ti chlapi v mdlobách kolem této podivné dvojice.
"Same! Zvedni se!" řekla velmi starostlivě Nastasya a podala mu ruku.
"Nejde to... Ty jo, já to dostal... Ono se to nehojí... Sakra, potřebuju zpátky to, co jsem ti dal. Jinak to budu já, kdo tady zhebne," šeptal v bolestech Sam.
Nastasya položila třesoucí se ruku na zkrvavenou ránu v jeho zádech.
"Jak to mám přemístit? Vůbec tomu nerozumím? Ani se necítím nějak jinak, necítím, že by ve mě bylo něco jinýho!" rozčilovala se Nastasya.
"Prostě tam tu ruku nech... Zavolám to zpátky."
"Jak proboha?!"
"Tak jako to dělá Ngoy."
"Kdybych jenom věděla, jak to dělá Ngoy."

V Nastasyiině palci se objevila malá ranka, kterou začala hmota protékat ven, a směrem do Samovy rány v zádech. Jakmile se hmota odčerpala, a naplnila ránu, kulka pomalu vylezla ven. Sam přestal krvácet. Nastasyii tekla krev z palce, ale nebyla to velká rána. Utrhla kus velkého tropického listu a přiložila ho na ni. Chvíli tak na sebe hleděli. Byli pokryti zaschlou krví, nebyl to tedy vůbec příjemný pohled. Sam se zvedl ze země. Kopl do hlavy probírajícího se vojáka.
"Myslím, že teď můžeme jít," řekl Sam. Nastasya pokývala hlavou.


Uběhlo čtyřiadvacet hodin. Pérez stanul na letišti v Cali. Mluvil po telefonu s vůdcem skvadry. Ten mu sdělil, že prý se svými vojáky několik hodin nehybně leželi v pralese. Sam a Nastasya unikli. Pérez trochu naštvaně vydechl. Obrátil se na Kiu, která zrovna vyšla z jejich malého, bílého letadla.
"Máme tu mapu?" zeptal se.
"Jistě. Na tabletu," odpověděla Kia.
"Můžete mi ji, prosím, ukázat?"
"Vypadáte docela klidně, pane. Na to, že Vám právě řekli to, co Vám řekli."
"Vy jste to slyšela? Nemám zvuk na mobilu moc zesílený."
"Já slyším šepot na šedesát metrů," zasmála se Kia.
Pérez jen zvedl obočí. S uznáním. Kia vždycky byla elita. Kdo ví, možná, že kdyby tajné policii velila ona, byli by už jejich cíle dávno za mřížemi.
"Kam asi tak mohli jít? Kde teď mohou být?" zeptal se Pérez a prohlédl si mapu.
"Nejbližší obydlenou oblastí v místech, kde byli naposledy viděni, a kde porazili naše vojáky, je Suarez," odpověděla Kia, "a obávám se, pane, že si na tamním letišti zase zařádí."
"Je tu risk, že by utekli do Ekvádoru?" zeptal se Pérez.
"No, pokud vyrazíme teď a zkusíme je najít, tak ne... Ale možná ještě do Suarezu nedorazili. Propána, nemají ani mapu. Jsou v pralese. V pralese! Můžou se jím toulat, totálně ztracení... Taky už je nikdo nikdy nemusí najít."

Ovšem Nastasyii a Samovi se podařilo dorazit do Suarezu. Šli podél řeky, a ta je zavedla k civilizaci. V době, kdy se k městečku blížilo letadlo s Pérezem a Kiou, vypůjčili si uprchlíci bez optání také jeden letecký stroj. Po cestě byli tak vyčerpáni, že už ani nevnímali ten humbuk, který způsobili na letišti. Bylo to malé letiště, a nikdo tam neměl zbraně... A jestli ano, tak je nepoužil. Letěli na západ.

Kia si strhla sluchátka.
"Máme tu nepovolený let. To jsou oni. Doženeme je," řekla Pérezovi.
"Kam míří?"
"Počítám, že na pacifické pobřeží. Podél něho by pak lehce našli cestu na jih. Amatéři," usmála se Kia.

Dvě letadla se střetla nad pralesem vzdáleným jen půl kilometru od pobřeží.
Nastasya, která držela knipl, přišel rádiový vzkaz.
"Tady Jarol Pérez. Vážení, je mi to líto, ale když nejste ochotní zůstat ve vězení v Bogotě, musíte dolů. Doslova, dolů!" sdělil jim rázně Pérez.
Pak se z letadla začalo střílet. Nastasya měla co dělat, aby letadlo nebylo zasaženo.
"Co budeme dělat?!" zařval Sam.
"Letíme nad oceán," odpověděla Nastasya.
"Nad oceán? Šílíš?!" vykřikl Sam. "Tam nás dostanou!"
"Anebo my dostaneme je," odpověděla sebejistě Nastasya. Vytáhla samopal.
"To jsi ho měla celou tu dobu pod mikinou? Mohla jsi z něho v autobuse střílet!" křičel Sam.
"Řek jsi 'už žádný mrtvoly'!" oponovala mu Nastasya.
"No, jo, vidíš. Pravda," uznal Sam.

Dvě letadla se zatočila ve vzduchu. Nastasya vystrčila samopal z okýnka.
"Počkej, vždyť zabijeme je! Když je sestřelíš, umřou! Teda, možná," poznamenal Sam.
"Tak teda bude ještě pár mrtvol... Ale co, kruci, chceš?!" zakřičela v tom hluku Nastasya. Zmáčkla spoušť, a minula.

Jejich letadlo zato dostalo pořádnou ránu. Zřítilo se do moře. Bylo to takhle jednoduché. Pérez zatleskal Kie.
Jakmile letadlo dopadlo do vody, vytáhl z něj Sam Nastasyii ven. Pod vodou ji od něj táhl co nejdál. Dobře usoudil, že to není konec. Z Pérezova letounu totiž Kia shodila několik výbušnin. Zbytky stroje úplně rozcupovaly.
"Omlouvám se," řekl Pérez, hledící na tu zkázu, "jestli jsem se snížil na vaši úroveň. Ale bylo to zapotřebí. Mise splněna."

Když bílé letadlo mizelo v dálce, Sam a Nastasya se konečně vynořili. Byli tu sami, na širém moři, kdo ví jak daleko od pobřeží. Daleko na východě viděli nějaký zelený bod, doslova jen bod vystupující z hladiny oceánu. Kdo ví, jak daleko byl. Snad šlo o výběžek Lopez... Zato na západě byla země blíž...



Doplavat tam přes tu dálku by byla pro člověka potíž. Ale Sam měl v sobě stále nějakou nadlidskou sílu. Táhl s sebou Nastasyii k tomu ostrovu. Se zapadajícím Sluncem se vynořili na malém úseku písečné pláže ostrova Gorgony. Isla Gorgona. Chráněného ostrova, který kdysi sloužil jako věznice pro ty nejhorší trestance.

Úplně vyčerpaní usnuli na písku pláže. Nový den byl pro ně šokem. Celý den tu nikoho nepotkali. Ostrov se zdál být tak opuštěným. Kam došlápli, tam byl buď křovinář aksamitový, nebo jeden z místních druhů korálovců. Na kmenech stromů se čas od času objevili brilantně modří anolisové. V centru ostrova se nacházely zbytky té slavné věznice. Kolik mučících zařízení zde jen Sam s Nastasyií viděli... Ale největším trestem pro ně bylo, že zůstali uvězněni na tomto ostrově. O samotě. Bez pomoci. Bez ničeho. Bez nože, bez zbraní, s oblečením, které si na sobě přinesli... Každý si teď myslí, že jsou mrtví. Dříve či později se o tom dozví celý svět. Celý svět lidí, kteří bojují proti těm, kteří jsou jako Sam a Nastasya.

Nebo jim měla izolace na tomto zarostlém, divokém místě posloužit jako finální prostředek k nápravě? Umožnit jim, aby si uvědomili, co všechno v životě provedli, aby si to uvědomili ještě jednou v této hrozivé divočině? Život je doslova vysadil na ostrově. Zavrhl je. Zasloužili si to.

"Myslíš, že se odsud dostaneme?" zeptala se Nastasya Sama, když znovu toho dne vyšli na pobřeží, tentokrát skalnaté, bičované prudkými vlnami.
"To pochybuju," odpověděl Sam.
Nastasya jen sklonila hlavu. Sam se díval do dálky... Takhle stáli na pobřeží ještě hodně dlouho. Tohle vůbec nebyl ráj. Žádný parádní ostrov. Tady byli v divočině. A ta je dříve či později mohla zabít... Nakonec skončili ve vězení. Na ostrově Gorgona... A nejspíše... navěky...

___

Konec.

pátek 19. dubna 2019

9. část: Velký útěk

V závěsu za autem se ocitlo pět motorek. Jezdci byli vyzbrojeni samopaly a neváhali z nich střílet. Auto, ve kterém Nastasya a Sam ujížděli, bylo ve chvíli doslova pokropeno náboji. Zadní sklo se roztříštilo na miliony kusů. Nastasya řídila jako šílená. Všelijak kličkovala a snažila se motorkáře setřást. Na vozovce přeplněné k prasknutí to však nešlo lehce. Navíc se Samem nechtěla nikoho zranit.

Bylo to zvláštní. Dát si za cíl nikoho nezranit. Nikoho nezabít. Nikomu již neublížit. Nastasyii i Samovi se úplně ulevilo. Měli pocit, jako by někdo odtrhl od jejich srdcí čip, který potlačoval jejich soucit. Po té strastiplné cestě, na jejímž konci mohlo být vězení v Bogotě, se jejich pohled na svět úplně změnil. Nejprve cítili vinu, a pak soucit. Ale přesto chtěli uniknout. Zůstat zavření do konce života, to by byl ten nejhorší trest. Snad ještě není pozdě. Snad se sebou ještě mohou něco udělat. Přestože i teď bojovali o život, cítili se neuvěřitelně optimisticky. Teď to byli kolumbijští policisté a vojáci, Pérez, Kia a ostatní, kdo byli ti špatní. Ti, kteří se jim snažili překazit stát se lepšími lidmi. A přitom si ani Nastasya, ani Sam nepřáli nic víc.

Těsně za autem explodovala výbušnina, kterou pod jeho kola hodil jeden z motocyklistů. Ještě, že Nastasya přidala plyn. Jinak by auto vyletělo do povětří.
"Nech sem přijet jednoho z nich," navrhl Sam, "vystrčím z okna ruku a vytrhnu mu samopal. Pak prostřílím kola jejich motorek..."
"Fajn," odpověděla Nastasya a trochu zpomalila.
Jeden z jezdců přijel k přednímu oknu. Sam při i tak rychlé jízdě udělal přesně to, co Nastasyii řekl, že udělá.
"Netrefils ho, že ne?" zeptala se Nastasya.
"Určitě ne," odpověděl vážně Sam.
S pěticí jezdců se konečně vypořádali, ale útěku ještě nebylo konce. Vlastně teprve začal.

Nad silnicí přímo ve středu Bogoty kroužil vrtulník. V něm byli Pérez a Kia. Pérez popadl rukojeť kulometu a vypálil po autě výbušnou střelu. A to ve chvíli, kdy se v okolí deseti metrů od auta nenacházel žádný další vůz. Nastasya dostala vozidlo do smyku. Kusy silnice vyletěly do výšky alespoň pěti metrů.
"To byla hnusná rána!" zařval Weber.
Pérez zatnul zuby zlostí.
"Teď je kolem moc aut. A navíc se tam tvoří kolona, protože jsme spálili kus cesty... Zkuste je dostat tam dole!" řekl Pérez Kie. Ta pokývala hlavou a vyskočila z vrtulníku. Neměla však u sebe padák. Nepotřebovala ho. Roztáhla ruce a nohy, na které byla napnuta blána. Plachtila dolů jako poletucha. Když Sam vykoukl z okna a uviděl Kiu, oblečenou v černém s tím zářivým plachtícím zařízením, úplně se vyděsil. Kia přistála na střeše auta. Okamžitě na ni hodila malý kruhový předmět, jenž se na ní pevně uchytil. Byl to lokátor. V případě, že by neuspěla, mohla by později auto snadno najít. Zabodla do střechy jakousi dýku, pořádně pevnou dýku. A s její pomocí udělala ve střeše kolečko.
"Zkus ji setřást!" vykřikl Sam na Nastasyi.
Ta dostala auto znovu do smyku, a Kia z něj téměř sletěla. Jenže v poslední chvíli dýku do střechy zase zabodla. Držela se na místě.
"Kolosium," zašeptal Weber.
"Co?!" zvolala Nastasya.
"Tohle je ten kov..." odpověděl Weber, a pak se auto zase zatočilo, "ze kterého má dýky ten pošuk, co pracuje pro...", opět otáčka, "Lovce kryptidů! Ten Japonec!"
"Představuje pro nás nebezpečí?"
"Ta dýka? Pro mě ne, pro tebe jo, a pro tohle vozidlo taky!"

Kia hodila do otvoru ve střeše bombu. Dopadla Nastasyi na hlavu.
"Nauč se chovat!" zařvala Nastasya. Vyhodila bombu oknem ven. Vybuchla na vozovce. Jedno z aut vyletělo do vzduchu, ale řidič naštěstí stačil včas vyskočit ven.
"Tohle bylo o fous," poznamenala Nastasyia, "ten chlap to skoro schytal."
"Jdu na střechu. Zkusím jí shodit," řekl Sam, otevřel dveře a jako zvíře vyskočil na střechu auta. Kia se zvedla a zabodla mu dýku do krku. Weber zařval bolestí. Vytryskla krev. Pomalu si dýku z rány vytáhl. Zranění se sice zacelovalo, ale pomaleji než dříve. Sam skutečně nebyl tak silný jako dříve. Kdo ví, kolik z Ngoyových nestálých molekul v něm spálili. Po mnoha měsících měl pocit, že je víc jako člověk než jako Ngoyův hybrid. Byl skutečně oslaben. Když dal Kie první ránu do obličeje, sotva jí ublížil. Kia zařvala zlostí a skočila na něj. Nohama doslova obejmula jeho hlavu a krk, a pak sevřela. Skutáleli se po střeše až na zadní okraj vozu. Tam ji Weber konečně odhodil. Ale jen tak tak se držel auta. Navíc mu ze střechy sklouzávaly ruce.

Kia se ve vzduchu stabilizovala s pomocí svého poletušího zařízení. Nefoukal teď příznivý vítr k tomu, aby se vrátila. Ale stále měla v ruce dýku. Jakožto cvičené bojovnici jí nedělalo problém ji přesně vrhnout po Samově hlavě. Weber to nečekal, a jakmile zbraň protnula jeho spánek, spadl na silnici. Někdo ho pak omylem přejel.
"Ne!!!" vykřikla Nastasya, zastavila a vyskočila ven z auta, a utíkala k Samovi. Zároveň se však k němu blížili další muži na motorkách, dva policejní vozy, a také vrtulník s Pérezem byl již blízko. První z motorkářů držel v ruce plametomet. Nastasya měla však samopal, který Sam před chvílí sehnal. Stačilo pár výstřelů do kol, a všichni ti chlapíci leželi na zemi. Nastasya popadla Webera, který byl v mdlobách, a vlekla ho zpět k autu. Vecpala jej dovnitř a pak ho rozjela. Následně do něj zezadu narazil policejní vůz. A jaký vůz to byl, připomínal spíš teréňák se sirénou. Natlačil vůz Nastasye a Sama na okraj silnice, a ke stromu.

Samovi skoro vylézaly oči z důlků. Snažil se, aby nestálé molekuly dosáhly jeho hlavy. Pomalu prolézaly jeho krkem, až se nakonec dostaly výše, a do rány, kterou zacelily. Sam popadl Nastasyi do náruče a vyskočil ven. Auto už bylo téměř rozdrceno. Dopadl na předek jejich pronásledovale, čímž jej úplně zdemoloval. Pak se tu objevil další chlapík na motorce. Vystřelil po Samovi z plametometu, a zasáhl ho. Ale Sam ho hned nato z motorky shodil.
"Proboha! Ty hoříš!" vykřikla Nastasya.
"Co se dá dělat," odpověděl Sam. Zatlačil část ngoyovské hmoty na zapálené místo. Plameny se ještě nikam jinam nerozšířily. Samovi odpadl kus ramene, a hned se zase zacelil, i když to příšerně pálilo a bolelo. Hmota na zemi úplně sežehla. Sam nahlas oddechoval.
"Tohle už je moc," řekl, "jestli mě zapálej ještě jednou, tak ta síla jde pryč. Mám toho v sobě jen málo. Míň, než jsem čekal. Míň, než oni předpokládali."
"Na tu motorku, krucinál!!!" zařvala Nastasya. "Letí na nás bomba!"
Hned jakmile se rozjeli, dopadla za ně další výbušnina. Pérez minul, ovšem nešetřil municí a házel další. Na silnici byl úplný chaos.

Z dálky na motorku zamířila Kia, stále plachtící vzduchem. Vystřelila po ní lokátor. To zase kdyby Sam s Nastasyí unikli. Pak se Kia konečně stáhla.


Uprchlické duo dosáhlo samého okraje hlavního města Kolumbie. Vyskočili z motorky a doběhli k autobusu, do kterého se hrnuly desítky lidí. Nastasya raději skryla samopal pod mikinu.
Dostali se dovnitř, aniž by si toho řidič, takový tlouštík zaměstnaný kouřením doutníku, povšiml. Vzadu bylo několik volných sedadel. Nastasya zakryla okno záclonou, aby na ně ze silnice nebylo vidět.
"Víš, kam to jede?" zeptal se Sam.
"Ne. Vůbec nevím," odpověděla Nastasya.

Pérezův vrtulník přistál u motorky na zelené pláňce v parku. Naštvaně vydechl.
"To musí tihle lidi pořád unikat?" řekl si pro sebe.
Pak k němu přikráčela Kia.
"Teď mi poslali záznam z kamery v autobusu, který míří do Timbiqui," sdělila mu, "víme, kde jsou. Pomocí vysílačky se spojíme s řidičem.
"Do Timbiqui?" podivil se Pérez. "Ti lidi jsou blázni! Tichomořské pobřeží Kolumbie je totální divočina!"
Pak chvíli přemýšlel.
"Kde je ten autobus teď?" zeptal se rázně.
"Poblíž Cali. Jedou už několik hodin," odpověděla Kia.
"Přichystejte letadlo. Ty dva dopadneme. A zabijeme na místě."

Autobus náhle zastavil za městečkem Santander de Quilichao. Sam a Nastasya se probrali ze spánku. Všichni si je tak zvláštně prohlíželi. Dveře autobusu se najednou otevřely a dovnitř vtrhlo několik vojáků. Najít tu dva Evropany vůbec nebylo obtížné.
"Ruce nad hlavu!!! Okamžitě! Nebo to do vás našijeme!!!" křičel vůdce skupiny.
Sam pohnul se záclonou. Popadl Nastasyii za ruku, chystal se vyskočit oknem ven. Ale první voják vystřelil. Nastasya to dostala do ramene. Vykřikla, podlomily se jí nohy, a zajela pod sedátko. Sam ji zvedl.
"Proboha, to snad ne," řekl.
Voják vystřelil znovu. Nastasya dostala další ránu. Úplně sebou škubla. Tentokrát kulka projela masem nad klíční kostí.
Sam byl úplně vyděšený. Z Nastasye stříkala krev, a on nevěděl, co dělat. Nakonec s ní přece jen proskočil oknem. Odnesl jí do hustého lesa, který lemoval cestu. Vojáci samozřejmě utíkali za nimi. Před autobusem jich bylo ještě více. Sama s cenným nákladem lehce následovali. A neustále stříleli. Sam se zatím vyhýbal kulkám, ale věděl, že dříve či později ho dopadnou.

"Tohle je konec, Maxi. Same," řekla Nastasya.
"Nedostalas to přece do srdce!" odpověděl Sam, stále ji nesoucí dál, s vojáky v patách.
"To je jedno. Vykrvácím," odpověděla Nastasya.
"Řek jsem už žádný další mrtvoly!"
"Neřek jsi to jim."
Na chvíli se ztratili v džungli. Sam začínal šílet. Nastasya krvácela, umírala mu v rukou, a vojáci se blížili. Teď, v tuto chvíli, ho sice neviděli, ale postupovali k němu. A on věděl, že jsou jen pár desítek metrů od něj. Už nebylo útěku... Měla snad Nastasya pravdu? Je tohle konec? Konec jejího života? A konec jakési šance na napravení? Konec možnosti stát se někým lepším, a zemřít nebo zůstat zavřen ve vězení do konce života?

___

Konec předposlední, deváté části.
Příští kapitola ponese název "Navěky?"

sobota 13. dubna 2019

8. část: Zajatci

"No, aspoň díky vám vím, že Sam je definitivně naživu," usmála se zle Nastasya.
"Člověk by nevěřil, co všechno pan Weber dokáže," reagoval na to Pérez a přistoupil k Nastasyi.
"Doufám, že až ho sem dostanete, utrhne vám hlavu."
"Proč taková brutalita, slečno?" podivil se Pérez.
Nastasya nevěděla, jak na to reagovat. Posadila se na své lůžko. Pérez však dále pokračoval v krátkém výslechu.
"Zabila jste docela dost lidí, slečno. Všichni to byli Kolumbijci, a všichni byli zabiti na kolumbijské půdě. Upřímně, mohlo by mi být jedno, co jste provedla v Torontu, v Bělehradě, v Britském indickooceánském území... Doma v Rusku... Mohl bych vás odsoudit pouze za zločiny v této zemi. Ale já to neudělám. Já se pokusím o to, abyste byla souzena a zavřena za všechny ty internacionální zločiny. Nicméně budu rád, když zůstanete ve vězení v této zemi," mluvil Pérez.

Sam Weber přišel k restauraci na náměstí v Bucamuranze. Odstrčil od stolu chlapíka v klobouku a s doutníkem v puse. Sebral ze stolu jeho flašku whiskey a napil se z ní.
"¿Tienes un problema?" vyhrkl naštvaně muž a chytil Webera za límec košile.
"Tonto," odpověděl Weber, vklidu dopil sklenku a pak s ní flákl muži o botu.
Ten to nevydržel a vrazil Weberovi do obličeje. Trochu mu tím zkřivil nos, dokonce vytekla kapka krve, ale to bylo vše. O pět vteřin později na Weberově obličeji nebylo znát, že vůbec ránu dostal. Muž na něj hleděl velmi naštvaně. Jeho oči plné zloby připomněly Weberovi otce.

Znovu byl přenesen do Estonska, ještě v době Sovětského svazu. Vzpomínal, jak se tiskl ke gauči a očekával další a další rány od svého opilého otce. Vybavilo se mu, jak se jeho matka obdobně krčila v rohu místnosti a s hrůzou sledovala, co otec prováděl malému Samovi. Mlátil ho do obličeje.

Sam dostal další ránu. Probral se.
"Déjame ir, imbécil!" zařval mu muž do obličeje.
Weber si uvědomil, že ho drží za ruce a nepouští. A ta rána ho pořádně naštvala. Představil si, že se teď může pomstít svému otci za všechna ta léta utrpení. Natlačil muže ke zdi a dal mu dvace ran do obličeje. Chlapík spadl na zem, obličej celý v krvi. Sam ho ještě pořádně kopl do boku. Zapraskalo to. Asi mu zlomil žebra. Pak se za ním objevily dva černé vozy. Vyletělo z nich několik tajných policistů v čele s Kiou. Zamířila na Webera podlouhlou pistolí, podobnou té, se kterou po něm střílela včera.
"Žádné blbosti, Webere," varovala ho, "tentokrát mám v pistoli dvojtou dávku. Jestli se pohneš, shoří ti hlava."
Weber se na ni otočil. Od jednoho z policistů vyletěla šipka s uspávadlem. Zasáhla Webera do krku. Nebylo v ní však jen anestetikum. Weber začal popadat dech. Měl pocit, jako by jej něco pálilo v krku. Do dvaceti sekund se složil.
"Dobrá věc, tyhle šipky," řekl vousatý policista Kie, která přišla k Weberovi a sama ho zvedla ze země.
"Napište Lyonsové děkovný dopis," reagovala na to Kia, "a popřejte jí a její přítelkyni hodně štěstí s hledáním toho svalnatého chlapa z New Yorku. Cobbler nebo jak se jmenoval..."
"Počkat, tyhle šipky jsou od Američanů?" řekl jiný policista. "A já si myslel, že v nejvyšším departmentu přišli na něco nového... Pche..."

Uspaný Weber byl odvezen na hlavní policejní základnu v Bogotě. Byl zavřen do speciální cely v podzemní části budovy, stejné budovy, v jejímž nejvyšším patře byla držena Nastasya. Jakmile se Weber probral, dostal elektrický šok, a opět ucítil děsivé pálení v krku. Uvědomil si, že sedí spoután na kovovém křesle. Před ním stáli Pérez a Kia.
"Nepokoušejte se něco udělat, pane Webere," řekl Pérez a ukázal mu malý ovladač, který držel v levé ruce.
"Kde to... krucinál... jsem?!" zařval Weber.
"Uklidněte se."
"Kde to jsem?!"
Pérez zmáčkl tlačítko na ovladači. Weber dostal další elektrický šok. A zase cítil, jak navíc něco prostupuje jeho krkem. Byl to příšerný pocit. Připadal si tak zranitelný!"
"Tak jsme se dozvěděli od americké tajné služby, že Vaše tělo je zčásti tvořeno nestálými molekulami, pocházejícími ze zvláštní bytosti, původem ze západní Afriky. A kolumbijská armáda už s ní měla v posledním desetiletí co dočinění. Claude Ngoy... Většina lidí by nikdy nevěřila, že něco takového existuje. A vám, též prostému člověku, propůjčil své schopnosti. Věřte mi, naši přátelé nás informovali o tom, že té bytosti samotné by tyhle věcičky neublížily. Ale vy jste stále zčásti člověk. A existuje způsob, jak ve Vás ty schopnosti potlačit," rozpovídal se Pérez. "Do krku jsme vám zabudovali takovou jemnou, dutou jehlu. Obojek, který máte na krku, při každém elektrickém šoku vypustí, jak to říct, ehm... takovou tepelnou vlnu. V podstatě vám rozpálí krk. Trošičku ho zapálí uvnitř. A pokaždé uhoří malý milimetr té úžasné směsi nestálých molekul. Pokaždé se stanete trochu zranitelnějším. Jen malinko, ale funguje to."
"Vy hnusný prase!" zařval Weber. Pak se podíval na Kiu. "A na co čumíš ty, ty jedna..."
Nestačil větu doříci. Pérez znovu zmáčkl tlačítko. Weber se celý zachvěl a vykřikl bolestí.
"Estonsko, Rusko, Čína... Zločiny, kterých jste se tam dopustil, by stačily na to, abyste v jedné z těch zemí seděl na doživotí. Amerika, Británie... Kanada... Joanna Deeringová. Xu Huang. Piotr Kolmogorov. Tzv. Mr. XY. Len McGregor. Sabine Leroyová... Kolik lidí jste jen zabil," pokračoval Pérez. "A kolik lidí jste jen zabil v této zemi, v mé milované Kolumbii. Za všechny ty zločiny, a za to, co jste způsobil zde, si jistě zasloužíte sedět na doživotí. A já jsem rád za to, že mohu být tím, kdo vás za ty mříže dostane. Vrahu."

Po tomto rozhovoru vyšli Pérez a Kia z místnosti a pečlivě uzamkli dveře.
"Necháme ho tam? O samotě? Co když něco provede?" strachovala se Kia.
"Neměl by. Ovladač funguje na dálku. Je připoutaný. A máme ho na kameře," odpověděl Pérez.
"Je nadlidsky silný. Ta pouta přetrhne," odporovala Kia.
"Ne. Ta pouta také dávají elektrický šok. A jsou napojena na obojek, který má na krku. A elektrický šok znamená zahřátí krku. To jej oslabí. Takže se odtamtud nedostane."
"Je ale dobře, že ho tam takhle držíme? Nepodobá se to trochu mučení?" zeptala se Kia.
Pérez se zastavil a poškrabal se na hlavě s krátkými, na ježka ostříhanými vlasy.
"Máte pravdu, není to příliš humánní. Mrzí mě, že ho tam musíme držet v takových podmínkách. Přece jen je to člověk. Ani zvíře bych v takových podmínkách nedržel. I tygra, který třeba zabil dvě stovky lidí, bych nezavřel do kobky, jako je tahle. Ale nemáme na vybranou," odpověděl rozvážně Pérez.
"Mám zavolat do Estonska? Aby si ho vyzvedli?" zeptala se Kia.
"Ne," odpověděl rázně Pérez, "do Estonska ne, z jejich vězení se už dostal. Zůstane v Kolumbii. Zavolejte ministru zahraničí, ať to vyjedná. A taky zavolejte do Spojených států a řekněte jim, že konečně držíme vraha Joanny Deeringové. Té ženy, která se snažila zabránit atentátu na jejich politika Marka Hasse před šesti lety."
Kia pokývala hlavou a vešla do jiné místnosti. Pérez se sám pro sebe usmál. Byl docela spokojen s tím, že oba kriminálníky nakonec dostal. Vzal si to za osobní cíl. Úkol byl pro něj téměř splněn.


Setmělo se. Nastasya vyhlížela ze zamřížovaného okna a prohlížela si noční Bogotu. Ve vězení se už párkrát v životě ocitla, ale nyní měla pocit, že se z něj už nikdy nedostane. Přemýšlela o tom, zda zabíjení všech těch lidí byla dobrá věc. A docházela k závěru, že to bylo špatně. Tak nějak vzpomínala na první osobu, kterou kdy zastřelila. Na nějakého ruského policistu. V životě by ji nenapadlo, že si jeho obličej zapamatuje. Ale stalo se to. A každá její oběť se ve chvíli, kdy ji zabila, tvářila podobně. Úplně se jí vybavovaly obličeje všech těch, které zbavila života. Až jí z oka vytekla slza. Ale jen jedna. Ve studu před sebou samou ji utřela, vzdálila se od okna a raději si šla vyčistit zuby nepříliš kvalitním kartáčkem, který dostala. Do zrcadla se ale nepodívala. Nechtěla se v tu chvíli vidět. Měla opravdu špatný pocit.

Sam, připoután ke křeslu, také hodně přemýšlel o svých činech. Když Pérez vyřkl jména některých z jeho obětí, vybavil se mu každý moment, který s nimi strávil. Úplně se přenesl do honosné čínské restaurace, ke stolu, u něhož seděl Xu Huang. Úplně si vybavil, jak seděl v hospodě vedle Sabine Leroyové. Cítil, jak mačkal kohoutek, když ji v kanadském Yellowknife zastřelil. Cítil, jak mu pot tekl z čela, když to dvakrát napálil do skutečné superhrdinky, Joanny Deeringové, která byla schopna nasadit vlastní život za ochranu politika, se kterým veřejně nesouhlasila. "Vy to... jednou dostáněte..." uslyšel. To mu kdysi řekl Piotr Kolmogorov. Ve chvíli, kdy mu Weber s hrozivým úsměškem tiskl nůž do břicha. Webera to vše děsilo. Všechny ty strašné vzpomínky. V hloubi srdce cítil, že potlačoval pocit viny. On nedokázal být masovým vrahem. Troška empatie v něm přece jen byla. Možná ji potlačily hrůzné činy otce. Ale Sam se chvěl zlostí sám na sebe. Proč sám sobě dovolil to vše udělat? Ale již není cesty zpět, pomyslel si naposledy. Pak mu něco blesklo hlavou.

Zavřel oči a začal se soustředit. Snažil se z hrudi vytlačit nahoru kousek té Ngoyovy síly. Kousek té látky. Snažil se ji ovládnout. Přemístit ji. Výše. A výše. Povedlo se. Dotkla se toho hrotu, který měl v krku. A začala jej tlačit ven. Uvolnila obojek. Bylo to však moc. Sama to úplně vyčerpalo. Byl by omdlel, kdyby neměl tak silné nutkání se odsud dostat. Snažil se část té látky přemístit do ruky. Cítil, jak se pohybuje v jeho tepnách. Zatlačil. Doslova si sám ublížil. Samovolně otevřel ránu ve svém zápěstí. Vytekla trocha krve, ale rána se rychle začala zacelovat. Látka však opět uvolnila pouto. Sam z něj vytáhl ruku. Strhl si obojek z krku, a pak si okamžitě osvobodil druhou ruku. Vstal z křesla. V tu chvíli se začal ozývat alarm.

Weber prorazil dveře. Byl pořád dost silný. Vyběhl schody a prvním dvěma hlídačům, jež potkal, dal pár mocných ran do obličeje. Nastasya uslyšela alarm. Poprvé po celém dni se usmála. To je určitě Sam! Je v budově, a chystá se ji osvobodit!

Jednomu z vojáků utrhl Weber z opasku bombu. Nesl si ji s sebou. Z dalšího se pod pohrůžkou smrti pokusil vytáhnout důležitou informaci.
"Kde je Nastasya Savina? Kde je, mluv!!!" zařval mu Weber do obličeje.
Voják odmítl odpovědět. Weber mu dal ránu do obličeje, ale nechal ho žít. Ani nepřemýšlel, proč. Vyběhl do nejvyššího patra budovy. Vrazil do první cely a osvobodil tak nějakého kolumbijského zločince.
"Díky, kámo," usmíval se darebák. Weber si něco zamumlal a hodil na něj vytržené dveře, čímž ho asi pořádně zranil. Pak otevřel další celu. Tady byla Nastasya!

"Padáme odsud!" zakřičel na ni a popadl ji za ruku.
"Ani se nehněte!" ozvalo se zezadu. Do cely vkročili Pérez, Kia a další tři policisté.
"A jinak co?" zeptal se Weber. Ne však klasickým arogantním tónem. Snad poprvé se v jeho hlasu projevil jakýsi strach o Nastasyii, o sebe samotného, a jakési uvědomění.
"Jinak ji zastřelím," řekl Pérez a zamířil pistolí na Nastasyi.
"Tak to nedovolím. Mějte se tu," řekl rozhodným, ale vůbec ne zlým hlasem Weber a hodil na ně odjištěnou bombu.
"¡Salí!" zařval Pérez a strhl k sobě Kiu a jednoho z policistů.
Bomba vybuchla. Jeden policista okamžitě uhořel, druhého zasypaly sutiny. Pérez, Kia a jejich kolega naštěstí vyvázli živí.



Weber, držící Nastasyi, vyskočil z okna. Dopadli na silnici pod budovou. Weber dopadl na nohy a zlomil si je. Nastasya se na zemi jen převalila, ale spadla doslova z výšky méně než dvou metrů, a tak se jí nic nestalo. Přiběhla k nějakému autu a otevřela jeho dveře.
"Pojď!" zvolala na svého přítele. Ten se jen těžce zvedal ze země, ale zlomeniny se hojily. Do minuty se postavil a dokulhal k autu.
"Promiň za všechno," řekl Sam.
"Jak to myslíš?"
"Prostě za všechno. A teď jedem," odpověděl Sam. "Zkus prosím nikoho nepřejet. Žádný další mrtvoly."
Nastasya to pochopila.

Pérez ani Kia to však ještě nehodlali vzdát! Jakmile se Pérezovi ocitl v ruce mobilní telefon, zavolal na velitelství. "Dejte mi helikoptéru! Munici zápalných střel, plamenomety, bomby... Všechno, co máte! Sam Weber a Nastasya Savina budou sprovozeni ze světa!"

___

Konec 8. části.
Příští část, "Velký útěk", bude již předposlední.

sobota 6. dubna 2019

7. část: Kia

Do malého kupé v otřískaném, starém vlaku vstoupil Sam Weber, nyní již oblečený v civilu. Měl na sobě bílou košili, manžestráky a na hlavě měl modrou kšiltovku. Cestující, před které si sedl, si ho se zájmem prohlíželi. Šlo o rodinu; dva už trochu starší Kolumbijci s malým, asi tak pětiletým synkem. Či snad vnukem? Zvláště ten na něj neustále hleděl, což Samovi vůbec nebylo příjemné. Děti přímo nesnášel. Hleděl z okna. Nezbedný chlapec k němu náhle přistoupil s lepící páskou v ruce. Utrhl z ní kousek, a pomalu se přibližoval k Samovi. Asi ho chtěl nějak poškádlit, rozhodně nebyl dobře vychovaný. Otec nebo děd, ať už to byl kdokoliv, na něj vykřikl, stáhl ho k sobě a vztáhl na něj ruku. Sam se prudce otočil, a jak to celé uviděl, vzpomněl si na svého otce a na sebe, jak od něj dostával výprask. Živě se mu před očima objevil malý Sam Weber, kterého takto podobně otec uhodil rákoskou po hlavě jen proto, že byl opilý a naštvaný, a na někom si chtěl vylít svou zlost.

Sam vyskočil ze sedátka a dal muži ránu do obličeje. Tím mu úplně zlomil spodní čelist. Muž měl košili i kalhoty celé od krve, jež také kapala ze Samovy ruky. Hleděl na to celé se zděšením a s třesoucí se rukou. Malý kluk začal brečet. Sam přestával vnímat. Měl pocit, že mu v uších něco hlučí. Přišlo mu náhle zcela odporné, že takto neznámému ublížil. Zrychloval se mu tep. Poprvé v životě měl po ublížení někomu pocit, že omdlí. Vymotal se z kupé a v chodbičce otevřel okno. Žena již řvala na celé kolo a k Samovi přibíhal průvodčí. Na něco se ho španělsky ptal, Sam však nebyl schopen odpovědět. Křičící žena pak přivolala průvodčího do kupé, a ten tak zjistil, co se vlastně stalo. Sam se vzchopil a rychle vešel do dalšího vagónu. Chtěl na toaletu, kde by si ruku omyl od krve. Ale bylo obsazeno. Sam si tedy sedl ke dveřím a zase nahlas vydechl. V tu chvíli kolem něj prošla docela nenápadná Kolumbijka, oblečená jako prodavačka občerstvení. Ani si ho nevšimla. A Weber jí taky nevěnoval moc velkou pozornost.

Ovšem ta Kolumbijka nebyla žádnou prodavačkou občerstvení ve vlaku. Ve skutečnosti patřila k tajné policii, a byla kolegyní Jarola Péreze. Jmenovala se Kia García, a u tajné služby pracovala už deset let. Měl-li někdo Sama Webera po jeho útoku na vojenskou stanici poblíž Sarta sledovat, a to nenápadně, pak to byla ona. Vlak mířil do města Bucamaranga, nedaleko od Magdalenina údolí. Weber doufal, že se tam konečně zase shledá s Nastasyií. Netušil, že mu někdo půjde po krku, a tím někým bude právě Kia.


Nastasya konečně došla do malé vesnice na břehu řeky Magdaleny. Blížila se třetí hodina odpolední, a Nastasya měla neuvěřitelný hlad. Když si všimla skupiny slepic na dvorku před jedním domkem, rozhodla se konečně si s pomocí nože opatřit potravu. Skočila po jedné slepici a bodla jí nožem do krku. Slepice začaly zděšeně kdákat. Nastasya skočila za keř se zabitou slepicí jen pár vteřin před tím, než ji mohl majitel slepic, vycházející z domu, zahlédnout. Nastasya se se svým pozdním obědem odplazila do zdánlivého bezpečí lesa. Měla pocit, že je to krok zpět. Hledala civilizaci, a teď před ní zase utíká. Jakmile byla v dostatečné vzdálenosti od vesničky, zapálila oheň. Věděla, jak ho rozdělat s pomocí pár klacíků. Trvalo to dlouho, ale ta námaha se vyplatila. Potom si opekla dvě velká slepičí stehýnka. Konečně měla něco k jídlu.

Vlak dojel do Bucamarangy, a Sam Weber z něj vystoupil na špinavé nádraží. Přemýšlel, co udělat dál. A právě v tu chvíli ho obklopilo několik policistů. Mluvili na něj anglicky.
"Budete muset jít s námi. Zavolali nám, víme, co jste provedl ve vlaku. Stanice je nedaleko odsud, jistě rád vysvětlíte, proč jste to tomu muži provedl," řekl policista s knírem.
"Nic vysvětlovat nebudu," odpověděl mrzutě Sam a dal se do kroku.
"To teda budete," zasupěl mu do ucha policista a zmáčkl mu ruku.
Sam se zlověstně usmál a rukou trhl tak, že policista vyletěl do vzduchu a narazil hlavou o sloup. Ostatní na Sama vytáhli zbraně.
"Tohle už mě nebaví..." řekl Sam a odpochodoval pryč. Jeden z policistů na něj vystřelil, netřeba však popisovat, co se s kulkou a Samovými zády stalo.

Jakmile vešel do opuštěné uličky poblíž nádraží, uslyšel, jak na zeď někdo skočil. Otočil se, ale nikoho neviděl. Na zdi nikdo nestál ani neseděl. Šel tedy dál. Nebyl příliš obezřetný, nepotřeboval to. Jenže najednou na něj zpoza zdi dopadla zapálená sirka. Zapálila jeho košili. Sam se příšerně vyděsil. Díval se na vše kolem sebe, ale nikoho neviděl. A plameny se už začínaly dotýkat jeho kůže na rameni. Sam přiběhl k popelnici, popadl její víko a poměrně komicky se s jeho pomocí pokusil plamen uhasit. V tu chvíli dostal další zásah. Do zad mu vletěla jakási zapálená střela. Weber zařval jako vyděšené zvíře, zahnané do rohu, a otočil se, jen aby spatřil Kiu, která na něj mířila speciální zápalnou puškou.
"Jste mrtvý," řekla Kia, "Maxi. Nebo Same?"
Webera překvapilo, že znala jeho identitu. Nedokázal nic říci. Plameny ho doslova pojídaly.
Kia po něm znovu vystřelila, ale Sam se tentokrát zapálené střele vyhnul. Odpadky vedle popelnic začaly hořet.
Weber se vběhl do prvního domu, obrovskou silou vyrazil dveře. Zavřel se do něčí koupelny. Natáhl k sobě sprchu, když tu dostal další ránu, přímo do hlavy. Kia po něm střílela z otevřeného okna. Weber se začal hasit. Vzal do ruky dlaždici, ležící vedle umyvadla, a prohodil ji oknem. Kiu nezasáhl, ale její zbraň ano. Kia se sklonila pro svou pušku, ovšem v tu chvíli již Sam vyskočil oknem ven, popadl ji za krku, zvedl nad zem a pak odhodil asi tak o tři metry dál.

Kia vytáhla z opasku výbušninu a hodila ji po Weberovi.
"Sakra!!!" zařval naštvaně Weber a uskočil. Výbušnina dopadla ke zdi toho domu a celý ho zdemolovala.
Weber se dal na útěk. Kia běžela za ním. Vytasila pistoli a střílela po něm. Weber naskočil na něčí moped a rozjel ho. Stejně tak Kia skočila na motorku, jejíž majitel ji jen uviděl ujíždět, a něco sprostě křičel.

Kia prostřílela pneumatiky na mopedu. Sam z něj spadl. Motorkou ho pak přejela, čímž mu však nijak neublížila. Na Weberovu hlavu to byl ale velký tlak, a z nosu mu vytryskl proud krve. Ovšem rány se rychle zacelily. Skočil na střechu auta jedoucího kolem. Kia ho na motorce doháněla. Sam na ní seskočil, a povalil jí k zemi. Oba je téměř přejelo další auto. Weber vytáhl z Kiina opasku nůž a zabodl jí ho do ruky. Kia zařvala bolestí a kopla ho mezi nohy. Překvapivě to fungovalo! Weber se zhroutil. Kia mu přirazila k zádům pípající čip a dala se do běhu.
"Sakra! Kruci! Ne!!!" řval Weber. Nedokázal dosáhnout na čip na zádech. Chytrá holka, dala mu ho tak, kam prostě nemohl dosáhnout.
Čip explodoval. Weber byl zanechán na kraji silnice s obrovskou dírou v zádech. Pomalu se však zacelovala. Kia k němu opět přiběhla a do rány v zádech začala střílet z pistole. Weber si z rány doslova vytrhl kousek masa, který se, když nebyl napojen na zbytek těla, proměnil v jakousi slizovou kuličku. Hodil ho Kie do obličeje. Kia okamžitě spadla na zem. Kulička se roztekla a pokryla celý její obličej.
"Bůh ti žehnej, Ngoyi. I když seš blbec," zašeptal si pro sebe Weber. Zranění se zhojilo. Přišel k dusící se Kie a kopl ji.
"Nepleť se mi do cesty," zařval na ni.
Kia vytáhla z opasku plynový granát a odjistila ho. Teď se i Weber začal dusit. Pak se Kie podařilo odtrhnout sliz z obličeje. Hodila ho na zem. V tu chvíli pro něj Weber natáhl ruku, jenže Kia zase škrtla sirkou a sliz zapálila. Ve vteřinách se rozplynul. Weber se vzmohl, vstal a dal Kie ránu pěstí do břicha. Ona ho ale zase kopla do holeně, a on opět upadl. Jak ležel v tom plynu a kašlal, unavoval se. Kia už skoro také nemohla dýchat, a proto se plazila pryč.

Šedý oblak plynu se po chvíli ztratil. Weber ležel na zemi úplně vyčerpaný. S malým kouskem slizu, který teď shořel, a byl tedy nenávratně ztracen, byl Weber trochu oslaben. Jeho tělo si nedokázalo vytvářet nové nestálé molekuly, jako to Ngoyovo. Mohl teď přijít až o čtvrtinu své síly. A to bylo dost. Kia po něm opět vystřelila. Zasáhla ho do spánku. Weber jen zaskučel. Celý se třásl. Trvalo mnohem déle, než kulka vylezla z jeho hlavy, ze zacelené rány. Kia nešetřila municí a střílela mu do hlavy, co to šlo. Pak však ucítila, že přestává vnímat. Nejspíš se nadýchala až příliš toho plynu. Zmáčkla tlačítko na vysílačce, kterou měla také na opasku, a omdlela. Okamžitě k ní přijel černý vůz a do něj jej vzala další žena, podobně oblečená jako ona. Řidič, Kolumbijec v černých brýlích, ji upozornil na to, že Kiina oběť se probouzí a utíká pryč. Nebyl ale čas na to dbát...



Večer se Nastasya ocitla zpět ve vesnici. Zamířila do obchodu s oblečením. Byl to chudý obchod. Alarm představovala rozsvícená žárovka a podlouhlý pípavý zvuk, vydávaný zařízením ve zdi. Zničit oba během dvou vteřin s pomocí nože nebyl pro trénovanou zločinkyni a vražedkyni Nastasyii žádný problém. Hodila na sebe tmavě modrou mikinu s kapucí a popadla také pár kožených rukavic, jež by se jí mohly v budoucnu hodit. Vyšla ven z obchodu, nasadila si kapuci, a pak s šokem vykřikla. Právě dostala ránu uspávací šipkou do ramene. Vytrhla si ji, a uviděla Jarola Péreze, stojícího za rohem.
"Promiňte, dámo, ale vy se mnou jedete do Bogoty," řekl Pérez.
Nastasya ztratila vědomí.

Když se probudila, nejspíše dalšího dne ráno, byla už v cele. A nejspíše v hlavním kolumbijském městě. Jak ji teď mohl Sam zachránit? A jak se vlastně Pérezovi podařilo jí tak rychle najít?

Pérez se ve stejné budově setkal s Kiou. Potřásli si rukama.
"Sam Weber bude nejspíše stále v Bucamuranze," řekl Pérez, "najděte ho, prosím, a sdělte mu, že máme jeho přítelkyni."
"Dobrá, Jarole," usmála se Kia, "bude mi ctí ho zase trochu rozpálit."

Pérez vstoupil do Nastasyiiny cely. Nepokoušela se ho napadnout, nestálo to za to. Navíc měl u sebe pistoli.
"Vím moc dobře, kdo jste. Slečna Savina z Ruska. Toronto, 2015. Páni. To byla akce, co? Ještě lepší než Bělehrad o rok dříve. Ovšem ta akce ve vodách Britského indooceánského území nebyla příliš úspěšná, co? Rok 2017, nemýlím-li se. A pak jste se ztratila ze světa nejlepších zločinců světa... Tedy až doteď," povídal dlouze Pérez, "bude mi ctí dostat vás i vašeho přítele navždy do vězení. A je mi ctí, že se tak stane právě zde, v mé zemi. Daleko od vašeho domova. Nebude to pro vás největší trest?"
"Nikdy ho nedostanete," zasmála se Nastasya.
"Víte, že včera už ho skoro měli? Včera ho skoro měli, a dnes ho dostanou. A nebo pozvou sem. Záleží na tom, jak to vezmete. Hele, nechci být zlý. Ale jste kriminálníci, a ti patří za mříže," odpověděl Pérez.

___

Konec 7. části.

sobota 30. března 2019

6. část: Sama v Magdalenině údolí

Nastasya letěla v ukradeném letadle několik hodin. Po souboji s Pérezem se soustředila hlavně na let, ale jak šel čas, musela více a více myslet na to, jak viděla Sama celého spáleného a na kraji života a smrti v ruinách vojenské základny poblíž Sarta. Přestože občas nevykazovala žádné známky soucitu, tentokrát cítila lítost. Těžko říci, zda kvůli ztrátě Sama nebo kvůli tomu, že tu teď byla sama...

V pozdních odpoledních hodinách se rozhodla přistát. Byla již daleko od místa neštěstí, a potřebovala si najít nové útočiště. Přistála na pastvinách s dobytkem, který se během přistání letadla ani nehnul. Nastasya si strčila do kapsy nůž a opustila letadlo. Kromě nože neměla nic. Nevěděla, co dělat. Jen odsud chtěla rychle zmizet. Sešla z pastvin kamsi do údolí...

Nacházela se teď ve střední části pohoří Cordillera Oriental v kolumbijských Andách. Touto částí Kolumbie protéká řeka Magdalena, a po ní pojmenováno Magdalenino údolí. Oplývá značnou diverzitou avifauny, což byl také důvod, proč v něm kolumbijská organizace věnující se ochraně ptactva, ProAves, vytvořila přírodní rezervaci. Nastasya ani nevěděla o tom, že vkročením do lesů Magdalenina údolí vstoupila na půdu této rezervace. Ani netušila, jaké měla štěstí, když se na jednom ze stromů před ní, hluboko v hustém lese, objevili dva chápani skvrnočelí, kriticky ohrožení primáti žijící pouze zde, na severu Kolumbie, a také na severozápadě Venezueli, odkud koneckonců Nastasya a Sam do Kolumbie přijeli. Opice na sebe hulákali, byli to asi dva samci, jeden byl očividně starší, protože měl šedivější srst. Mladší chápan mohl být jeho synem. Nevypadalo to, že by bojovali o teritorium, jen se tak hašteřili. Volání dalších jedinců se ozývalo z blízkého okolí, jen se neukazovali. Nastasya si ty dva chápaní chlapíky prohlížela a pomýšlela na to, jak je teď v této divočině sama. Nic moc o ní nevěděla, a měla strach.


Les nebyl Nastasyininým přirozeným prostředím. Necítila se tu bezpečně. Nevěnovala pozornost každému pohybu větve či lístečku, ani volání ptáků, které vycházelo ze všech stran. Hleděla hlavně na zem, což ale bylo dobře. Musela dávat pozor, aby nešlápla na nějakého dobře maskovaného jedovatého hada. Takový velký zmijovitý s pořádnými jedovými zuby by klidně a bez problémů v sebeobraně prokousl její tenisky. Nastasya proklínala svou obuv i nepříliš dobré oblečení. Prodírala se houštinami, a na tričku se jí neustály uchytávaly všelijaké bodliny, trny a kdo ví co ještě. Nakonec si sedla na padlý kmen stromu uprostřed pralesa, hleděla do dálky, vlastně nikam, a přemýšlela, jak tu přečká noc. Pořád jaksi litovala, že Sam je možná již mrtvý, anebo litovala sebe. Kdo ví... Z přemýšlení ji vytrhlo nádherné barevné zjevení, jež se náhle zatřepetalo před jejím zrakem na větvi ve výšce asi tří metrů nad zemí, vzdálené od Nastasye přibližně deset metrů. Šlo o tangaru karmínovou, nádherného pěvce, a byl to konkrétně poddruh, který se vyskytuje pouze v horní části Magdalenina údolí. Byl nádherný. Jeho červená záda kontrastovala s tmavě modrými ocasními pery, a se stejně zbarvenými křídly. Nastasyi připadal úplně dokonalý. Ptáček odletěl a Nastasya se v mysli vrátila zpět do reality. Stmívalo se. Napadlo jí vylézt na strom a přečkat noc tam. Začala přemýšlet o tom, že by dala dohromady větve a listí, a vytvořila si hnízdo, tak jako jihovýchodoasijští orangutani. Nejprve však potřebovala najít dobrý strom...


Sam přečkal noc v domu starého muže, který jej odpoledne nalezl v Sartu. Byl to velice dobrý muž, a také válečný veterán. Protože Sam měl na sobě vojenskou uniformu, spletl si ho s vojákem. Jak Weber pochopil, jeho pečovatel trpěl demencí a občas měl zkraty paměti. Párkrát přišel do pokoje, který Samovi propůjčil, a ptal se ho, co tu dělá. V jednu chvíli si dokonce myslel, že je zpět mezi vojáky, díky čemuž byl úžasně nadšený a vykládal Samovi ve španělštině všelijaké příhody, které se měly odehrát "nedávno". Sam uměl dobře španělsky, ale muži příliš nerozumněl. Buď mluvil nějakým vojenským slangem, nebo se tak nějak motal ve svých příbězích a mlel páté přes deváté. Sam ho dalšího dne ráno přesvědčil, aby ho zavezl na další vojenskou stanici, s čímž muž souhlasil. Weber se divil, že takový mentálně nestabilní starý muž ještě stále mohl řídit auto. Vojenská stanice, kterou spolu navštívili, byla tou, odkud také byli někteří z vojáků, s nimiž se jim Sam setkal.

Dostat se dovnitř nebylo příliš složité. Jakmile měl nějaké plukovnici ukázat potřebné papíry, jednoduše jí dal ránu pěstí do obličeje, čímž ji omráčil a nejspíše jí i zlámal lebeční kosti. Tento čin nezůstal nepovšimnut. Už krátce po vstupu dovnitř k němu přiběhli další dva vojáci.
"¿Quién eres tú?! ¿Quién eres tú?!" řval jeden z nich na Sama.
Druhý ho nutil k tomu, aby zvedl ruce nad hlavu.
"Tu amigo. Nada menos," zasmál se ďábelsky Weber, jednomu téměř odtrhl hlavu od krku a druhému, který už do něj stačil dvakrát vystřelit, doslova uštípl ruku. Pak si vypůjčil jeho pistoli, kterou ruka, ležící v krvi na zemi, stále držela, a zastřelil ho.

Weber se postupně dostal až do místnosti s daty. Doufal, že tady zjistí něco o Nastasyii. Pořád si myslel, že ji teoreticky mohli zatknout. A právě tady by se o tom mohl něco dozvědět... Usedl k počítači a projížděl jednotlivými složkami. Vtom ho zaujala jedna nazvaná "Claude Ngoy". Weber se nemohl udržet, musel ji otevřít. Vykoukla na něj fotka ohyzdného slizouna ze západní Afriky, který měl na krku jakýsi obojek. Ano, ta fotografie byla pořízena kolumbijskou armádou někde ve vězení! Jak mohl někdo Ngoye dostat do vězení?! Pak nalezl i několik dalších fotografií, na jedné z nich byl Ngoy proměněný v konžského důstojníka. V dokumentech se psalo, že zadržený unikl z vězení tak, že se přeměnil na vojenského generála, který pak na svůj rozkaz byl vyveden z vězení. Tehdejší kolumbijský generál byl následně Ngoyem zabit. Webera zajímalo, co v téhle zemi Ngoy kdy dělal. Proč tu byl? Nikdy se mu o návštěvě Kolumbie nezmínil. Byl by možná zjistil více, kdyby do místnosti nevběhla skupina šesti vojáků. Jeden z nich vystřelil po Weberovi, ten včas uhnul, a kulka se trefila do počítače.
"Sakra, kámo, zrovna teď jsem nepotřeboval, aby sem někdo chodil," řekl Weber.
Vojáky porazil během minuty. Pak si sedl k dalšímu počítači.
"Čert vem Clauda Ngoye," zašeptal si pro sebe, "já potřebuju najít Nastasyi..."
Ale o Nastasyii Savinně se tu nic nepsalo. Webera ovšem zaujala vojenská zpráva o letounu, kterému nebyl povolen odlet. Prý včera vzlétl z jednoho letiště u vesnice poblíž Sarta. Jeho pohyb byl sledován satelitem americké armády.

Letadlo údajně přistálo na kraji Magdalenina údolí v severní části Kolumbie, a to Samovi stačilo. Zcela jistě muselo jít o ní! Jen si pořádně prohlédl ty dokumenty americké armády, doplněné o nějaké soubory podepsané jménem Amanda Lyons. Toto jméno Sam Weber neznal, a nevěnoval mu velkou pozornost. Opustil místnost, pak i vojenskou stanici, a chudáka staříka nechal před ní, zatímco ho tam hrubě vyslýchali kolumbijští vojáci, znepokojeni tím, že toho vraha přivezl na stanici zrovna on...


Nastasya se ráno probrala ve svém hnízdě, které však nebylo příliš pohodlné. Byla celá rozmrzelá. Moc dobře se jí tu nespalo. Nacházela se na silné větvi stromu asi tak pět metrů nad zemí. Hned jak se podívala dolů, pořádně se jí zatočila hlava. Musela se chytnout kmenu, a pak ze stromu pomalounku sešplhala. Prosekala se houštinami plnými pijavic, ke kterým chovala velký odpor, ale věděla, že se jich může zbavit jednoduše tím, že nehtem podryje jejich ústní otvor, chytne je a zahodí. Při průchodu houštinami musela něco takového udělat třikrát. Pak došla k potoku, vedoucímu odsud do řeky Magdalena. Napila se, opláchla si obličej a vydala se na cestu k řece.

Z monotónní cesty podél toku potoka jí vyrušil táhlý zvuk, který nikdy v životě neslyšela. Bylo to zvláštní ptačí volání... Za jedním z křovisek se na chvíli mihl nádherný pták s modrým zobákem. Nastasyii připadal jako velká, načechraná slepice. Ve skutečnosti byl mnohem víc, než jen slepicí. Jednalo se o hoka modrozobého, vzácného hrabavého ptáka, pro něhož je tato rezervace v Magdalenině údolí jednou z posledních, ne-li dokonce posledním baštou.


V naději, že brzy najde cestu z tohoto divokého údolí, následovala pak Nastasya samotnou řeku Magdalenu. Ani kolem poledne však nedorazila k civilizaci. Začínala už být docela zoufalá. Navíc měla hlad, a nevěděla, jak si pouze s pomocí nože opatřit něco k jídlu.

V tuto dobu byl Jarol Pérez ve vesnici, kterou z jihovýchodu lemovala pole, v nichž včera skončil. Zaplatil jedné rodině za ubytování, a časně zrána opustil jejich obydlí. Po telefonu informoval tajnou policii o tom, že je stále naživu, a že potřebuje informace o uprchlici, kterou následoval. Jeho nadřízení moc dobře věděli, jaké informace mu měli předat. Informace o onom letadlu. Pérez mohl jen potvrdit, že právě ten letoun následoval a se ženou, která jej ukradla, bojoval. Ve jménu zákona si vzal auto jednoho z místních - peníze za něj mu dal na práh dveří - a vydal se směrem do Magdalenina údolí. Samozřejmě dostal také informace o tom, že do druhé vojenské stanice poblíž Sarta pronikl muž, kterého zkrátka nešlo porazit, a který se dostal do vojenského informačního systému... Pérezovi bylo jasné, že ještě není všemu konec. Ale tento muž hořel odhodláním. Chtěl ty dva Evropany dostat stůj co stůj. Ale nyní věděl, že jsou rozdělení. Že nepracují jako tým. A dostat zvláště tu zločinkyni by pro něj nemělo tentokrát být tak těžké. Už znal její bojovou taktiku... A pak by třeba mohl skrze rukojmí dopadnout i toho supermuže!

___

Konec 6. části.

pátek 22. března 2019

5. část: Letecký souboj

Nastasya, jejíž oči si ještě nestačily zvyknout na tmu, zakopla o padlou větev a natloukla si obličej. Pomalu se zvedala ze země a utírala si slzy. Pořád nedokázala uvěřit tomu, co se stalo Samovi. Doufala, že přežil. Byl však v hrozném stavu. S tolika vojáky, kteří obklopili ostatky základny, by jednoduše nic nezmohla. Kdyby ji Sam bránil, měla by šanci. Ale teď ne. Nevěděla však, kam utíká. Byla úplně ztracená. Jak se tak dotýkala lesní půdy a pomalu se stavěla na nohy, uslyšela hlasité oddechování. Někdo se k ní blížil! Neměla baterku, nikoho neviděla. Sotva rozpoznávala hvězdy na tmavé noční obloze, z velké části zakryté korunami a větvemi stromů. Osoba byla blíž a blíž. Nastasya u sebe stále měla samopal, a tak ho namířila, směrem, odkud dýchání vycházelo.

Pérez uslyšel jakési zaklapání. V hlavě se mu to spojilo se střelnou zbraní. Znělo to, jako by někdo kontroloval, zda má v samopalu nábojník. Pérez se prudce zastavil. Srdce měl až v krku. Teprve teď si uvědomil, že ozbrojenou ženu již dohnal a že je v blízkosti několika metrů. Ale neviděl ji. Neměl žádné světlo. Sáhl na kmen stromu, který se nacházel asi jen metr od něj, a pomalu si za něj sedl. Pevně sevřel rukojeť pistole. Pak bylo ticho. Ozývalo se jen bzučení hmyzu. Pérez byl přesvědčen, že Nastasyii přesně lokalizoval, a zpoza kmenu stromu vystřelil. Ozval se výkřik. Pérezovi se úplně zastavilo srdce. Ublížil jí?

Nešlo však o bolestný výkřik. Nastasya byla překvapena, lekla se. Ale to bylo všechno. Měla za sebou léta strávená bojem nejen proti tajným policistům, ale také proti vojákům, proti armádě... Setkala se už se vším. Střílet ve tmě po cíli, který neviděla, jí šlo mnohem líp, než Pérezovi. Jeho kulka jí minula, ale věděla, odkud Pérez vystřelil. Neměl totiž svou pistoli s tlumičem... Nastasya začala pálit ze samopalu. Pérez se zezadu tiskl ke kmeni stromu. Měl přitom zavřené oči a kousal se do rtů. Naštěstí však nebyk zasažen. Jen po chvilce už slyšel Nastasyii utíkat dál. Teprve teď si uvědomil, že vydat se na její pronásledování opravdu nebyl dobrý nápad. Ta žena byla ďábel. To samé si ale myslela i Nastasya o Pérezovi. Vždyť to kvůli němu přišla o Sama.


Mezitím na místě výbuchu pozorovali kolumbijští vojáci zdánlivě neživé tělo Sama Webera. Jakmile se na jeho obličeji ocitla trocha vody a oni se chystali mrtvolu vytáhnout ze sutě a pokusit se jí identifikovat, začal se tajemný, spálený muž probouzet. Otevřel oči a zalapal po dechu. Prožíval v tu chvíli takovou agonii, že nemohl ani řvát. Až po dvaceti vteřinách, během kterých se jeho obličej postupně potáhl novou kůží, začal křičet, jako by hořel. Vojáci začali ustupovat. Nevěděli, co s ním. Weber se vyhrabal z trosek budovy a trochu se uklidnil. Neměl na sobě žádné oblečení, bylo totiž spáleno. Sledovat, jak se rychle hojí, bylo pro vojáky doslova úděsné. Jeden z nich k němu přišel a oslovil ho ve španělštině. Weberovi se na tváři vykouzlil zlý úsměv. Vojáka chytl pod krkem a mocně stiskl. Ostatní začali na Webera mířit samopaly. 
"Kde je Nastasya?!" zařval Weber vojákovi do obličeje.
Voják odpověděl něco španělsky. Weber netušil, jak dlouho byl mimo, a domníval se, že vojáci Nastasyii chytili.
"Kde je?! Mluv!!!" řval Weber a svíral mužovo hrdlo. Pak ho, popadajícího dech, svalil na zem.
Ostatní začali střílet. Weber se jen nahlas smál. Muži museli palby nechat, neboť Weberovi vůbec neublížila.
Ve světle baterek viděli, jak se rány potahují zeleným slizem a pak se mění na lidskou kůži. Kolumbijští vojáci na sebe začali hulákat.
"Ngoy!" ozvalo se z jejich divokého rozhovoru.
"Ano, to jsou Ngoyovy schopnosti," usmál se překvapeně Weber, "vy o nich víte?"
Více se Weber nedozvěděl. Vojáci se dali na útěk, ale on dohnal toho nejpomalejšího, dal mu dvě rány pěstí do hlavy, čímž mu úplně promáčknul lebku, vzal si jeho zbraň a ostatní zastřelil. Pak se pustil do boje se všemi ostatními vojáky.

Kolumbijská armáda možná v minulosti měla co do činění s Claudem Ngoyem... Jak jinak by věděla o jeho schopnostech? Avšak to Webera vůbec nezajímalo. Jakmile dorazil k prvnímu vojenskému vrtulníku, opět se začal s pohrůžkami vyptávat na Nastasyii, o které mu nikdo nemohl nic říci. Vojenský doktor, který nevěděl, kdo ten zlý nahý muž je, mu jen sdělil, že na místě exploze nebyla nalezena žádná "bílá Evropanka, kterou hledal". Weber, kterému najednou na Nastasyii nějak moc záleželo, s ním rozbil přední sklo helikoptéry, a když se ukázalo, že vojáků je tu na něj tak trochu moc, a on rozhodně nechtěl bojovat, to tedy ne, on chtěl hledat svou přítelkyni, dal se zkrátka na útěk a podobně jako předtím ona zmizel v pralese...


Rozednívalo se. Na obloze se již objevovaly ranní červánky. Začínala pomalu stoupat teplota, ale vzduch byl stále příjemný. Nastasya se dostala ven z pralesa. Rozléhalo se před ní malé letiště na okraji nepříliš mnoha lidmi obývané vesničky. Neváhala a nasedla do prvního letadla. Musela odsud zmizet. Pomalu se vzdávala naděje, že Sam žije... Nemohla přestat myslet na to, v jakém stavu ho viděla... Ale ať s ním je cokoliv, musí utéci. Divila se, že ji ještě nikdo nedopadl. Byla sice unavená a vyčerpaná, ale tuhle možnost si prostě nemohla nechat ujít. Sedla si za knipl a letadlo se následně ocitlo ve vzduchu. Pilot, který s ním plánoval letět, přišel pozdě. Mohl jen nadávat...

Jen krátce poté z pralesa vyběhl i Pérez. Byl celý udýchaný. Tričko měl mokré od potu. Následoval Nastasyi celou noc. Věděl, že s letadlem, jež nebylo příliš daleko, a na které jeho majitel neustále ukazoval a něco vykřikoval, odletěla ona. Nasedl do jiného malého letadla...

Nastasya nebyla moc ráda, že se za ní náhle objevil další malý letoun. Prorazila okýnko samopalem a začala z něj střílet po svém pronásledovateli. Ten byl tímto krokem trochu překvapen. Ale stejně jako Nastasya, i on uměl řídit letadlo. Úspěšně se vyhnul kulkám.

Pak vystřelil on ze své pistole. Jenže se netrefil. S pistolí to zkrátka nedokázal. Jeho letoun se však k tomu pronásledovanému začal opět blížit. Teď měl Pérez šanci. Pokusil se zasáhnout křídlo, znovu ovšem nebyl úspěšný. A Nastasya začala zase střílet ze samopalu. Tentokrát bylo zasaženo křídlo jeho letadla. Pérez zvýšil rychlost. Nechtěl to vzdát! Jenže začínal ztrácet výšku. Musel ještě zvýšit rychlost! Ještě víc! Povedlo se to, a jeho letadlo, byť se celé třáslo před svou vlastní smrtí, vyletělo nad to Nastasyiino. Pérez sáhl po padáku, umístěném pod sedadlem, a vyskočil. Bylo to neuvěřitelné, ale i s padákem se mu podařilo přistát přímo na střeše Nastasyiina letadla! Mezitím se to jeho zřítilo kamsi do polí.

Držet se střechy vůbec nebylo jednoduché. Pérez řval. Padák vlál ve vzduchu za ním. Nejradši by se pustil a zkrátka bezpečně dopadl na zem, ale nemohl si to dovolit. Pérez totiž nikdy v životě nic nevzdal! Blížil se ke dveřím z levé strany. Pak stanul u rozbitého okýnka. Nastasya samozřejmě o Pérezovi moc dobře věděla a čekala, že se k ní dostane. Opět protáhla ruku se samopalem rozbitým sklem a divoce po něm pálila. Pérez, přitisknutí k boku letadla a držící se jednou rukou kliky, doslova řval zděšením. V druhé ruce měl pistoli, ale v té rychlosti ji ani nemohl natáhnout. Kdyby to navíc udělal, zasáhla by ho jedna z kulek samopalu. Byl však v takové pozici, že nemohl nic udělat. Tedy do chvíle, kdy Nastasya vyplýtvala náboje!

Hodila po něm samopal, a ten jej těžce zasáhl do hlavy. Vypadalo to jako scéna z komedie. Pérez ze sebe vydal neuvěřitělně vtipný, až směšný zvuk. Ale pořád se držel kliky. Samopal padal z výšky kdo ví kolika stovek metrů. Pérez protáhl ruku dírou v okně. Nastasya ji k sobě přitáhla a kousla ho do ní. Pérez opět zařval bolestí. Nastasya vytáhla z kapsy nůž a pořádně ho do ruky bodla. Krev potřísnila to, co zbylo z okna. V té rychlosti pak Perézova krev doslova letěla na zadní sedadla.

Pérez vytáhl ruku a tou druhou se vyškrábal na střechu. Připadal si vážně jako nějaký akční superhrdina a možná jen ten pocit, že se zkrátka překonává, jej vedl dál. Nehleděl na své strašné zranění, jež potřebovalo okamžité ošetření, a přemýšlel, jak se dostat dovnitř k Nastasyi. Měl v pistoli ještě jeden náboj. Nezbývalo mu než jí střelit. Ze střechy letounu natáhl neporaněnou ruku s pistolí k oknu. Už už mohl vystřelit, když v tu chvíli mu ujela druhá ruka - to proto, že na ní bylo příliš mnoho krve, a navíc byla vysílená její ztrátou, a on se zkrátka nemohl udržet. Sletěl z letadla.

Padák ho samozřejmě zachránil, a on dopadl do polí. Pár místních se kolem něj shromáždilo a nabídlo mu pomoc. Hned mu tam někdo zafáčoval jeho nepříjemné zranění.


Weber se vrátil do Sarta. Měl na sobě vojenskou uniformu - bylo to jediné oblečení, které si zatím mohl opatřit. Nebylo to těžké; stačilo mu někoho zabít a měl ji. Ve městečku ho už ale nic dobrého nečekalo. Chtěl najít Nastasyii. Neměl však ponětí, kam zmizela. Najednou mu všechno připadalo na nic. Neměl už gang, neměl zbraně, neměl ani svou přítelkyni... 

V těchto chvílích se začínal cítit stejně jako dřív. Cítil se bídně. Jeho myšlenky se vracely zpět k dětským rokům, jež prožil doslova pod mučícíma rukama na alkoholu závislého otce a ochrannýma, ale bezmocnýma rukama matky, kterou jeho otec mlátil ještě pravidelněji než malého Sama. A Weber přemýšlel o tom, jak moc ho také dětství ovlivnilo. Jak ovlivnilo jeho pohled na násilí a jak z něj mohlo udělat toho odporného člověka, kterým byl... Seděl na ulici. Pršelo. Sam živě vzpomínal, jak takhle při dešti vysedával u školy doma, v rodném městečku v tehdejší Estonské sovětské socialistické republice. Vzpomínal na to, jak ho děti ve škole šikanovaly. Smály se mu, kopaly ho, vyřadily ho z kolektivu. Jak se jako malý usmíval, když pozoroval, jak se jeho trýznitelé sami mezi sebou mlátí. 

Z přemýšlení ho vytrhl muž, jenž se ho zeptal, co tu dělá a zda nepotřebuje pomoc. Byl to takový stařík s doutníkem v ústech a kloboukem na hlavě. Vypadal jako dobrý chlap. Weber se pokusil o přátelský úsměv. 
"Pomoc by se mi hodila," řekl.

___

Konec 5. části.

sobota 16. března 2019

4. část: Exploze

Kolem otřískaného domu na okraji Sarta se shromáždily dva tucty gangsterů. S připravenými samopaly a pistolemi obklíčili budovu. Muž, který na to vše hleděl ze svého pokoje v patře domu, vypadal dosti vyděšeně. Byl v domě sám. Prohlížel si všechny ty ozbrojence, kteří na něj, přestože stál za oknem, dosud nevystřelili. Pro něj byla celá tahle podívaná signál, že něco není v pořádku. Sesoupil tedy do přízemí, obut pouze v papučích a oblečen do županu. Vystoupil z budovy.
"Vy jste z Matíasovy skupiny?" zvolal na ozbrojence.
Najednou ho někdo ze strany pevně uchopil za krk a přimáčkl ke zdi, až se omítka za jeho hlavou začala drolit.
"Teď už je to Weberova skupina," řekl silák, který byl čerstvým vůdcem gangu, "nebo Ilvesova. Záleží na tom, jaké jméno pro mě používáš. Ale tuhle informaci ty nikde sdílet nebudeš."
Muž, holohlavý a brýlích, se zatvářil vyděšeně. Začal slintat. Popadal dech, ale Sam mu svým sevřením nedovoloval, aby se nadechl.
"Prý jsi Matíasovi dodával munici," řekl mu Weber, "chci jí. A zadara, nebo tě zabiju."
Chlapík zakroutil hlavou, nesouhlasil. Weber stiskl sevření. Muž začal z posledních sil řvát a mlátit Webera do ruky.
"Kývni na to, nebo ti vytrhnu krční obratle!" zařval mu Weber do obličeje.
Dodavatel munice neměl na vybranou. Weber ho nechal chvíli vydechnout. Muž nebyl schopen promluvit, ale zavedl Webera a dva jeho lidi do sklepa budovy. Ukázal na pár krabic. Jeden z Weberových pomocníků je postupně všechny otevřel. Byla v nich spousta nábojů.
"Dobrý," zasmál se Sam a přišel k ještě stále těžce dýchajícímu muži. Dal mu ránu pěstí do obličeje. Byla tak silná, že oběť odletěla až ke stěně. Weber ho jednou ranou zabil. Tak byl silný.
"Vezměte ty krámy, jdeme," zařval na své podřízené a dal se na odchod.

Mezi hustými křovisky to vše pozoroval člen speciální jednotky. Na hlavě měl malou kameru, kterou dění venku zaznamenával. Když dodavatel munice nevyšel s Weberem ven, správně dedukoval, že ho Weber nakonec přece jen zabil. Policista se stáhl a skryl se v hustém lesíku, který lemoval jih města. Tady se pomocí vysílačky spojil se samotným Jarolem Pérezem.

Pérez seděl na policejní stanici a na mobilu si četl nové zprávy. Zrovna si chystal přečíst článek o údajném nedávném útoku nějakého tajemného zvířete na Trafalgarském náměstí v Londýně, ale neměl na to čas. Vzal vysílačku. To, co mu bylo oznámeno, se mu nanejvýš hodilo. Gang, který měl podle policejních záznamů Matías možná vést, což však policie nikdy nepotvrdila, je právě na jihu Sarta. Vede je bílý Evropan. To Pérezovi stačilo. Nasedl do svého jeepu a vydal se vstříc největšímu nebezpečí, jaké měl kdy v životě zažít.

Na kraji lesa se právě Sam setkal s Nastasyí, která celou akci sledovala z dálky z koruny pořádně velkého stromu.
"To šlo lehce," řekla svému příteli a poplácala ho po hrudi.
"Chlapi měli pravdu. Byly tam jenom náboje. Další zbraně pro gang budu muset opatřit někde jinde."
"Staráš se o ně jako o děti..."
"Potřebujeme spojit několik takových skupin, Nastasyo," pousmál se Sam, "potom budeme moci něco provést. Tahle skupina je teprve začátek. Upřímně, těch chlapů není moc a ani nejsou dobře vycvičení k boji... Potřebuju se nějak dostat k jiné skupině. A spojit ji s tou naší."
"Tak o tom jsi posledních pár večerů přemýšlel? Já myslela, že si v hlavě rozebíráš náš vztah," zasmála se Nastasya.
"Moc vtipný," odpověděl dotčeně Sam a otočil se.
"Nedaleko odsud se nachází vojenský muniční sklad. Jo, další munice. A zbraně, víc zbraní," řekl, "a my je získáme. A pak je nabídneme nějakým dalším blbečkům a provedeme nějaký útok na já nevím co."


Pérez se do lesa dostal asi tak o půl hodiny později. Jeep nechal zaparkovaný na kraji města. Sám se s pistolí vydal na průzkum horkého a vlhkého pásu lesa plného komárů, kteří jej neustále obtěžovali. Pérez měl oči neustále na stopkách. Každý šelest, každý pohyb větve zaujal jeho pozornost. V jednu chvíli uviděl samici pekari se dvěma mláďaty. To jej docela vyděsilo. Pekari jsou zřejmě nejnebezpečnějšími savci Jižní Ameriky! Jaguár před člověkem možná uteče, ale pekari, zvlášť když má mladé, rozhodně ne. Pérez měl štěstí, že byl proti větru. Jak tak dál postupoval lesem, narazil dokonce na malého křovináře aksamitového, perfektně skrytého v listí. Vyrazil po Pérezově tenisce a zanechal na její špičce malou žlutou stopu - kapku jedu. Pérez si utřel pot a šel dál. Přemýšlel, kolik takových ojedinělých, byť nebezpečných setkání, v tomto lese ještě zažije...



Kdo ví, jak dlouho trvalo, než uslyšel z dálky hulákání. Nepochybně lidé! Buď dřevaři nebo gang, který se pokoušel najít. Pérezovi začala tuhnout krev v žilách. Už v životě něco zažil, vždyť se jako tajný policista pouštěl do různých akcí během časů, kdy na tom Kolumbie byla mnohem hůř než nyní, v roce 2019. Ale pocit, že se blíží svému cíli, nebo svým cílům, jež jsou zajisté velice nebezpečné, jej přesto zneklidňovala. Najednou uviděl ve svitu slunce, procházejícím listím pralesních gigantů, něčí hlavu. Šlo o nějakého Kolumbijce s kšiltovkou na hlavě. Nejprve viděl jen hlavu. Přál si, aby to byl pouze dřevorubec. Jenže Kolumbijec vyšel zpoza keře a Pérez si všiml pořádného kvéru, který si nesl. Bylo to v pořádku - ozbrojenec byl pořádně daleko, a Péreze kryla přerostlá přízemní vegetace. Pak si začal všímat dalších postav, které se šinuly lesem za tím prvním chlápkem. Byli to samí Kolumbijci, ale pořádně ozbrojení. Zkrátka gang. Pérezovi bylo jasné, že tady ničeho nedocílí. I kdyby s nimi byli ti dva Evropané, vrhne-li se do akce, bude po něm dřív, než je vůbec spatří. Asi tak minutu poté spatřil Pérez bílou brunetku, která se pořád na někoho tak zvláštně ušklebovala. A pak se mezi vegetací mihl vysoký Evropan s trochu úzkým, vyhublým obličejem. Jsou to oni! Zase zmizeli mezi keři a stromy a následovala je spousta dalších Kolumbijců. Nepochybně Matíasův gang, který je nyní zřejmě veden těmi Evropany. Pérez zalezl do křoví a čekal, až hulákání všech těch lidí utichne. Teprve potom vylezl ze svého úkrytu a pomaloučku se vydal za nimi. Nemyslel na nic než na to, aby se neprozradil. Volání lidí se už ozývalo z pořádné dálky. Péreze vedl pouze jeho sluch. Ke všemu neštěstí se brzy začalo stmívat. A když se v tropech stmívá, noc často přichází takřka znenadání. Sluneční svit náhle zrudl. Pérez si uvědomil, že tu nechce zůstat! Ale musel tu bandu následovat! Musel se dozvědět, co dalšího chystají! A třeba i dopadnout ty dva zločince!

Weberův gang vyšel z pralesa zrovna, když se začalo smrákat. Stála před nimi vojenská budova obehnaná ploty s ostnatými dráty. 
"Nebudeme se zdržovat, chlapi. Připravte si ty svoje cetky, ehm, zbraně... Jdeme si pro lepší. Vyčistím cestu, budete mě následovat. Kdo nebude poslouchat Nastasyiiny rozkazy, zatímco tu nebudu, bude mnou samotným uškrcen," řekl Sam. Všichni zakývali hlavou. Sam přeskočil plot a okamžitě se před ním objevili dva vojáci. 
"¡Detener!" zařval jeden z nich, a když Weber neuposlechl rozkazu a nezastavil, začal po něm nemilosrdně střílet z pistole. Sam se nahlas řehtal, když uviděl jeho reakci na to, co následovalo. Kulky Weberovi vůbec neubližovaly, netekla krev, rány se rychle zacelovaly hmotou. Voják hystericky poklepal svému druhovi po rameni, ten v hrůze zahodil pistoli a oba se komicky dali na útěk. Weber při běhu pistoli zvedl a oba zastřelil. Pak pistoli odhodil a z kapsy vytáhl tu svoji. Samozřejmě nebyl neozbrojen, ale když nemusel, neplýtval vlastními náboji.

Probil si cestu do budovy. Na odpor se mu postavilo několik desítek mužů. Weber je během chvíle všechny postřílel, dvěma z nich zlámal nohy nebo ruce, poslednímu, který se mu docela hrdinsky postavil do cesty, jednoduše zakroutil krkem. Takhle si probojoval během pár desítek minut cestu až na střechu budovy. Zapálil tam světlici a zařval na svůj gang.

Během těch pár desítek minut tu nikdo ani nepípl. Jeden chlap měl nějaké poznámky k Nastasyi, která ho kopla do obličeje a zlomila mu nos. Nikdo se jí radši neobtěžoval na nic zeptat. Jakmile zazněl Weberův signál, gang se dal do divokého běhu a ve chvíli se k němu připojil ve vyčištěné budově.

Pérez sem dorazil až za tmy. Těsně před budovou mu přestala svítit baterka. Možná to však bylo dobře, třeba by si ho někdo z čekajících všiml. Poté, co všichni zmizeli, zůstal Pérez sedět mezi křovisky a přimhouřenýma očima pozoroval, co se dělo před budovou. Všichni odnášeli kupy nově získaných zbraní. Pérez vytáhl z kapsy kameru s nočním viděním a začal to nahrávat. Podařilo se mu dokonce zaměřit se na toho vysokého Evropana, na Sama. Kamera ho i na dálku a ve tmě perfektně zabrala skoro na deset vteřin. Pérez se sám pro sebe usmíval. Měl aspoň něco!

Potom v sobě našel odvahu a začal se plížit k budově. Jakmile se dostal k plotu, přestal nahrávat, kameru dal do kapsy, položil pistoli na zem, vytáhl z kapsy kleště a udělal si v plotu malý otvor. Tím se pak prosoukal doslova na vojenské území. Pro pistoli pak zase sáhl za plot. Málem litoval, že ji chvíli neměl v ruce. Všiml si ho totiž jeden z gangsterů. Už se chystal něco zvolat, když jej Pérez zasáhl. Na pistoli měl tlumič, takže se o výstřelu nikdo nic nedozvěděl. Byla to přesná rána do krku. Pérez přiběhl k ozbrojenci a vytrhl mu z nehybné ruky pistoli. Měl další zbraň.

Gang se shromáždil uvnitř budovy. Pérez si klekl za okno a sledoval, co se dělo uvnitř. Bylo tam rozsvíceno, všichni na sebe řvali, Weber svým mužům něco poroučel. Pérez vytáhl kameru a zase začal nahrávat. Najednou hrůzou stuhl. Nastasya si zrovna na oči nasadila termovizi, kterou tu ukradla! Okamžitě zaregistrovala teplý bod, totiž lidskou hlavu, za oknem!
"Maxi!!!" zařvala na svého přítele.
"Nechtěla bys mě někdy zase oslovit Same? V poslední době jsi mi tak řekla jen jednou," poznamenal Sam, zasmál se, a zamířil na okno pistolí. Pérez se sklonil. Jen taktak uhnul. Pokrytý sklem se dal rychle na útěk k otvoru v plotě. V těchto chvílích se začal z dálky ozývat hluk helikoptér. Předtím, než byli vojáci v budově zabiti, jistě informovali své kolegy o tom, co se stalo. Teď sem mířila kolumbijská armáda! Skvělé! Pérez měl šanci z téhle kaše, do které se právě dostal, vyváznout.

Weber jako první proskočil oknem. Chtěl znovu vystřelit po Pérezovi, ale došla mu munice. A žádnu další pistoli u sebe momentálně neměl.
"Nikam neutíkej, kamaráde!" zvolal na Péreze a rozběhl se za ním. 
Pérez neměl šanci se teď prosoukat dírou v plotě nazpět, a tak zkrátka utíkal dál podél plotu. Z budovy už vyběhla i Nastasya. Skoro Péreze trefila do nohy. Pérez zase ožil, otočil se, a vystřelil nejprve po Nastasyi, kterou však, skrytou ve tmě, netrefil. Pak střelil Sama do hlavy. Byla to dobrá rána, za rohem se Pérez zastavil, jist si tím, že jeho cíl je mrtev.
Sedl si za roh a nahlas oddechoval. Pak najednou dostal ránu do hlavy. Zakutálel se po zemi. Jakmile zvedl hlavu, uviděl Webera, nahlas se chechtajícího. Zvedal ze země Pérezovu pistoli.
"Jak je to možný, chlape?!" řekl nahlas Pérez, překvapen tím, že Weber nezemřel.
Rychleji, než to Weber čekal, vrhl se naň Pérez a téměř mu pistoli vytrhl z ruky. Zjistil však, že Sam ji držel příliš silně. Začal se s ním o ní přetahovat. Sam jí namířil na Pérezovu hlavu. Ten stisk! A ta síla! Pérez se s ním nemohl rovnat!
Weber najednou zmáčkl zbraň o něco víc. Pistole se v jeho ruce rozpadla. 
"Škoda, že? Hm... Jestli to byla tvoje poslední, tak je mi jí líto. A tebe taky," řekl Sam. Pak Péreze znovu uhodil do hlavy. Ten spadl na zem, ale rychle se zvedl a začal utíkat dál. K Samovi konečně přiběhla Nastasya. Pokropila další roh budovy kulkami ze samopalu, ale Péreze nezasáhla.

Pérez proskočil oknem a ocitl se ve skladu bomb. Pohotově v místnosti rozsvítil, při útěku totiž ztratil svou baterku a neměl šanci se zde orientovat. Slyšel, jak hluk rozbití okna do místnosti lákal další členy Weberova gangu. Neměl na vybranou, musel se bránit. Dveře místnosti byly zamčené, skvěle! Pérez popadl granát. Za oknem uviděl Nastasyi. Neváhal a granát po ní hodil. 
"Sakra!!!" zařvala Nastasya. Sam jí rychle dohnal a strhl jí k sobě. Výbuch granátu zdemoloval část budovy. Nezasáhl však ani Nastasyii, ani Webera, kteří si včas lehli na zem. Pérez proklínal svůj hloupý krok.

Cesta dovnitř teď byla vlastně volná, granát totiž udělal pořádnou díru ve zdi. Sam hbitě skočil do místnosti a přiběhl k Pérezovi. Ten si vypůjčil kulomet a našil to z něj do Weberova břicha. Weber se svalil na zem, na záda. Pérez se zděšením pozoroval, jak se rána v jeho břiše zaceluje. Weber o chvilku později vyskočil a pomalu přišel k Pérezovi.
"Hojím se rychle, kamaráde. Nevím, co jsi zač, a co tu chceš, ale nepřijde mi, že jsi moc přátelský. Asi by sis měl začít kopat hrob," zněla Weberova slova.
"Jak to děláš?" zeptal se ho Pérez.
"Co? Jako tohle? Hm... Řekněme, že jsem byl vyvolen k tomu, abych byl nějak výjimečný," odpověděl Weber, tleskl rukama, zvedl pořádně těžkou bednu a hodil ji po Pérezovi. Ten však včas znovu vystřelil z kulometu a bednu odrazil. Dopadla na Sama.

Pérez dál moc nepřemýšlel. Přiběhl k další z beden, otevřel jí, vytáhl bombu a odjistil ji. Pak ji hodil na překvapeně stojícího Webera. Proskočil průrvou ve zdi. Bomba explodovala! Sam byl přímo ve středu výbuchu! 

Péreze div nezasypala myriáda cihel. Něco těžšího mu spadlo na nohu, naštěstí se zvedl, a kulhal pryč. Dosáhl plotu, a téměř zde omdlel. Jen se otočil a uviděl tu zkázu. Celý sklad hořel. Pak následoval další výbuch. Ta první exploze jistě odjistila další bombu. Ať už to byly jakékoliv bomby, asi nemohly všechny vybuchnout naráz. Pérez si oddechl a stěží překonal plot. Uviděl, jak se v temnotě mihla postava, jež utíkala směrem k té zkáze. To byla Nastasya. Nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. 

Rozsvítila baterku a v hromadě hořícího harampádí uviděla spálenou ruku.
"Maxi!!!" zařvala bolestně, dotkla se jí a pak uskočila. Pořádně to zabolelo. Odkopla pár dalších věcí. Spatřila Weberovu zohavenou hlavu. Oheň a žár, to jediné, co dokáže Ngoyovy schopnosti potlačit, ve velké míře i zničit. Weber už jednou smrti po výbuchu unikl, stalo se tak však i tentokrát? Nevykazoval žádné známky života.

"Ne!!!" řvala Nastasya a utírala si slzy. Sam byl minimálně smrtelně raněn, všichni gangsteři, kteří byli v budově, zemřeli při explozi. Helikoptéry s vojáky už přistávaly poblíž vojenského prostoru. Nastasya, celá zděšená tím, co se v posledních pár minutách stalo, se dala na útěk. Zmizela v pralese.

Pérez ji celou dobu sledoval. Řekl si, že jí nemůže nechat uniknout. Byl na tom pořád docela dobře, zranění nohy nebylo tak vážné. Kdyby ji přepral, mohl by jí dostat k těm vojákům, jež sem právě přiletěli. A jeho úkol by byl splněn! 

V následujících pár minutách si někdo povšiml popáleného těla Webera.
"Chrstněte na tu mrtvolu trochu vody! Ať se z ní dostane všechna ta špína!" zakřičel někdo. To samozřejmě nebyl moc dobrý nápad...

___

Konec 4. části.

sobota 9. března 2019

3. část: Mrtvoly

Nastal nový den. Okolo domu, ve kterém byli zavražděni čtyři lidé, se shromáždilo několik sousedů. Asi padesátiletá Kolumbijka usedavě plakala, zatímco ji její manžel uklidňoval. Sám také zadržoval slzy. Ostatních asi deset lidí též nebylo zrovna nadšeno z toho, co v domě nalezli. Jelikož lidé z domu nějakou dobu nevyšli ven, začali se o ně ostatní zajímat. To, co našli uvnitř, je velice vyděsilo. Mrtvoly. Rodina byla vyvražděna. Nikdo netušil, proč. Byla zavolána policie.

Asi dvacet minut před polednem k domu konečně přijel vůz Jarola Péreze, tajného policisty, který si vraždu obyvatel domu spojoval s příjezdem dvou podezřelých Evropanů. Ostatní policisté zde již hodiny pracovali. Městečko Sarto si teď už žilo svým životem, nikdo ze sousedů se již před domem neukazoval. Pérez si promluvil s několika svými kolegy o celé masové vraždě. Nedostalo se mu příliš dobrých odpovědí. Nikdo zatím netušil, kdo je mohl zabít. Vrazi po sobě na místě nenechali mnoho stop.

Pérez si pořádně prohlédl dveře domu. Přišlo mu zvláštní, jak byly poničeny. Dveře byly na kusy, úplně jako kdyby někdo vzal pořádné beranidlo a prostě to do nich napálil... Kdo by to tady mohl udělat? Poblíž neležel žádný kůl, kterým by se dalo do dveří vrazit... V jednom kusu dveří nalezl Pérez díru, do které mohl vložit vlastní pěst. Zvláštní, pomyslel si. Zatímco klečel u toho, co ze dveří zbylo a bylo položeno před dům, vynášeli kriminalisté poslední oběť. Byla to babička. Pérez přispěchal k mrtvole a pořádně si ji prohlédl.
"Na tuhle stařenku a její snachu někdo hodil gauč," řekl jeden z policistů.
"Kdo by měl u všech čertů dost síly na to, aby zvedl gauč a přesně jej hodil na dvě osoby?" zeptal se zmateně Pérez.
"To je právě ta záhada, pane," odpověděl policista, "tady nikdo nic neví. Sousedé říkají, že včera slyšeli pár výstřelů, ale... To se v téhle části Kolumbie děje ve městech denně."
"Počkejte... Dvě ženy zemřely kvůli tomu, že na ně někdo hodil gauč. To je těžko vysvětlitelné... Ale dobrá. A potom byl ten mladý muž zastřelen," rozpovídal se Pérez.
"Přesně tak," pokýval hlavou kriminalista.
"A ten dospělý muž?" zeptal se Pérez.
"Ukážu vám jeho mrtvolu," odpověděl kriminalista a vzal Péreze k velkému vozu, do něhož měla být během příštích pár minut přepravena i poslední z mrtvol.

"Vidíte to? Neuvěřitelné, že?" řekl kriminalista Pérezovi, který se instinktivně chytil za břicho, když mrtvé tělo muže uviděl. Nebyl to moc hezký pohled.
"Vrah mu zlomil krk," poznamenal Pérez.
"Ano. Otočil mu hlavu o 200 stupňů. Zdá se, že toho docílil jediným pohybem rukou. Zkrátka jeho hlavu chytil a... lup," řekl kriminalista.
"To je velice... zvláštní..."
"Tady je všechno zvláštní, pane Pérezi."

Pérez se vydal na procházku ulicemi Sarta a usilovně přemýšlel o celém případu. Proč se to celé stalo krátce po příjezdu dvou Evropanů? Mohou za to oni? A pokud ano, čeho jsou vlastně schopni?


V tuto dobu se Sam Weber a Nastasya Savinna nacházeli ve sklepě budovy vzdálené jen tři kilometry, uprostřed městerčka Sarto. Byli tu se zbytkem gangu, ke kterému Pedro patřil dříve, než ho a jeho rodinu Sam zabil. Ten muž s hustým knírkem, vůdce gangu, Matías, s nimi o něčem mluvil.

"Pořád mi přijde zvláštní, že se k nám chtějí přidat dva cizinci... Zrovna k nám! Víte kolik je v téhle části Kolumbie skupin jako jsme my? Větších, silnějších... Lépe vyzbrojených. Získávajících víc peněz než získáváme my! A vy se rozhodnete jít k nám! To je hodně, hodně divný!" rozčiloval se Matías.
"Nebojte se, příteli," odpověděl Sam se svým ďábelským úsměvem, "nezklameme vás. Potřebujeme se zkrátka někde schovat, a vaše skupina je ideální."
"Nemám s tím problém, pokud mi teda neutrhnete hlavu, jak jste včera slíbil," řekl na to Matías.
"To on jen tak žertoval," vložila se do toho Nastasya, "je to rošťák."
Matías se na ni tak zvláštně pousmál.
"Co to vidím, Matíasi? Co to je ve tvých očičkách?" řekl naštvaně Sam.
"Nic, nic!" odpověděl Matías trošičku vystrašeně. Očividně měl z Webera docela hrůzu a připadal si před ním tak trochu nižší. Sam z toho byl velice rád. Už teď Matíasovi muži ztráceli důveru ke svému vůdci, který se takhle choval k novému super-členovi týmu. Dříve či později ho zradí. A bude to Sam, kdo ovládne celý gang.
"Ani se na Nastasyi nedívej, nebo ti natáhnu ruce a potom si na nich zacvičím karate... Věř mi, z tvých kostí budou lítat třísky. Dokážeš si to, doufám, živě představit. Nebo to chceš názorně ukázat?" řekl na to Weber.
"Nemůžeme to nechat na jindy?" zašeptal Matías, přejíždějící očima po svých mužích, z jejichž pokerovských výrazů se nedalo nic vyčíst. Weber a Nastasya přikývli.
"Dnes večer přijede zásilka zbraní na pole východně od města. Všichni tam odjedeme... Ale celý náš tým se skryje v lese. Jenom vy dva budete na poli a zbraně převezmete. Dávejte pozor, protože tam bude policie. Víme o tom. Neptejte se, proč. Jestli uspějete a zbraně zachráníte, stanete se oficiálními členy týmu," mluvil dále Matías.
"Tak to máme předem vyhraný," zasmál se Weber a pár gesty naznačil, že jeho vylepšenému tělu žádná kulka neublíží.


Po setmění se gang shromáždil mezi keři a nízkými stromy na kraji kukuřičného pole. Sam a Nastasya se postavili do jeho středu. Čekali, co se bude dít dál.
"To je nuda, Maxi," zazívala Nastasya a prohlédla si svou nově získanou pistoli.
"Neboj, za chvíli nám bude líp," usmál se na ni Sam.
Nastasya ho vzala za ruku a zmáčkla ji.
"Hele, už letí," řekl Sam a ukázal na světýlko na noční obloze. Z dálky se ozýval hluk malé helikoptéry.
Ze stroje, který přistál přímo před nimi, vyběhli dva chlápci.
"Decir contraseña," vykřikl jeden z nich.
"Gata," odpověděl Sam.
Oba muži na sebe zakývali hlavami a před Sama s Nastasyií naházeli čtyři pytle se zbraněmi. Nastasya k nim přišla a na ruku jim dala peníze od gangu. Oba chlápci se nahlas zasmáli a helikoptéra se vznesla do vzduchu.

Hned nato se z pole vynořilo asi patnáct lidí. Ano, byla to policie. Křičeli na Sama s Nastasyí, ať se ani nehýbou. Nastasya si stoupla za Sama a připravila se na střelbu. Na pistoli měla tlumič.
Policisté začali svítit. Ještě předtím ale Nastasya stačila zastřelit dva z nich. Jejich kolegové si toho sotva všimli.
"¡Quédate ahí, caucásico!" zařval jeden z policistů na Sama a naznačil mu, aby dal ruce nad hlavu.
"Haha!" zasmál se zlověstně Sam a začal to do skvadry šít ze samopalu. Dostal pár zásahů, jenže z jeho těla nevytekla jediná kapka krve, a rány se rychle zhojily. Po chvíli bylo po všem.
Jeden z policistů stačil zavolat na stanici a krátce informovat o tom, co se na poli děje, předtím než byl buď Samem nebo Nastasyií připraven o život.

"Splnili jste úkol," zubil se Matías. Nebyl z toho však příliš nadšen. "Půjdeme lesem bez světel," řekl ještě a ukázal všem, aby jej následovali.
Sam a Nastasya kráčeli přímo za ním. Přesně to Matías potřeboval. Náhle se otočil na Nastasyii a vystřelil po ní ze své pistole. Samovy superrychlé reakce však předčily jeho očekávání. Weber kulku vykryl vlastní rukou. Ve světle rozsvícených baterek teď Matías sledoval, jak kulka pomalu vylézá z jeho ruky a pak se zaceluje slizem, který během chvíle změnil barvu i strukturu na lidskou kůži, na níž dokonce začaly růst chloupky. Hleděl hloupě na vypadlou kulku.
"Řekl jsem ti, že ti zlomím krk. Udělám to," zasmál se Sam, jednou rukou zmáčkl Matíasův obličej a tou druhou mu s hlavou otočil možná tak o 350°. Matías byl na místě mrtvý.
"Jdeme do úkrytu!" zvolal Weber na ostatní členy gangu. Nezbývalo jim, než jej poslechnout.

V šest hodin ráno se na poli opět shromáždila skupina policistů a vysvětlovala vraždu svých kolegů. Pérez zde byl též. Prohlížel si mrtvoly, škrábal se na hlavě s vlasy ostříhanými na ježka, a přemýšlel, co se tu tak mohlo stát.
"Všichni byli zastřeleni... Všichni šli po nějakém cíli... Prý po dvou lidech, jak řekl ten muž, který ještě stačil informovat o té nezdařené akci... Po dvou lidech! Sakra, to je přece ono!" uvažoval nahlas Pérez. Hned poté k němu přiběhl mladý Kolumbijec s uniformě, která mu zrovna moc dobře nepasovala, protože byl hubenější než ostatní policisté.
"Musím Vám něco ukázat, pane Pérezi. Pojďte do lesa!" řekl.
O chvíli později se měl Jarol Pérez možnost seznámit s mrtvolou Matíase.
"Odporné, že?" řekl mladý policista. Pérez pokýval hlavou na znamení souhlasu.
"Identifikujte toho muže," řekl Pérez mladíkovi, "já jedu do města. Až budete vědět, kdo to byl, dejte mi vědět. Zbytek tam vyřídím sám."

V deset hodin seděl Jarol Pérez před restaurací přímo ve středu Sarta a sepisoval si seznam všeho, co se zatím dozvěděl. Ta dvojice je velice nebezpečná... A je možné, že je stále ve městě. Policie sice nevěděla, jakému konkrétnímu gangu měly být zbraně od jiné společnosti předány, ale bylo jasné, že příjemci byli gangem právě z městečka. Gangů to bylo několik a najít právě mezi nimi dva Evropany přece jen nebylo tak lehké... Ale Pérez si uvědomoval, že se pomalu blíží svému cíli.
Mladý policista mu na mobil poslal zprávu. Mrtvý muž se jmenoval Matías Lleros. Teď by mohlo být snazší najít skupinu, do které patřil...

Jedna věc však Pérezovi stále vrtala hlavou. Proč po sobě ti dva nezahlazují stopy? V jeho hlavě se začaly rodit všemožné teorie... Žádná však nebyla správná. Pérez se měl však brzy dozvědět, proč. A měl se také seznámit s Weberovou neobyčejnou silou...

___

Konec 3. části.