Pérez uslyšel jakési zaklapání. V hlavě se mu to spojilo se střelnou zbraní. Znělo to, jako by někdo kontroloval, zda má v samopalu nábojník. Pérez se prudce zastavil. Srdce měl až v krku. Teprve teď si uvědomil, že ozbrojenou ženu již dohnal a že je v blízkosti několika metrů. Ale neviděl ji. Neměl žádné světlo. Sáhl na kmen stromu, který se nacházel asi jen metr od něj, a pomalu si za něj sedl. Pevně sevřel rukojeť pistole. Pak bylo ticho. Ozývalo se jen bzučení hmyzu. Pérez byl přesvědčen, že Nastasyii přesně lokalizoval, a zpoza kmenu stromu vystřelil. Ozval se výkřik. Pérezovi se úplně zastavilo srdce. Ublížil jí?
Nešlo však o bolestný výkřik. Nastasya byla překvapena, lekla se. Ale to bylo všechno. Měla za sebou léta strávená bojem nejen proti tajným policistům, ale také proti vojákům, proti armádě... Setkala se už se vším. Střílet ve tmě po cíli, který neviděla, jí šlo mnohem líp, než Pérezovi. Jeho kulka jí minula, ale věděla, odkud Pérez vystřelil. Neměl totiž svou pistoli s tlumičem... Nastasya začala pálit ze samopalu. Pérez se zezadu tiskl ke kmeni stromu. Měl přitom zavřené oči a kousal se do rtů. Naštěstí však nebyk zasažen. Jen po chvilce už slyšel Nastasyii utíkat dál. Teprve teď si uvědomil, že vydat se na její pronásledování opravdu nebyl dobrý nápad. Ta žena byla ďábel. To samé si ale myslela i Nastasya o Pérezovi. Vždyť to kvůli němu přišla o Sama.
Mezitím na místě výbuchu pozorovali kolumbijští vojáci zdánlivě neživé tělo Sama Webera. Jakmile se na jeho obličeji ocitla trocha vody a oni se chystali mrtvolu vytáhnout ze sutě a pokusit se jí identifikovat, začal se tajemný, spálený muž probouzet. Otevřel oči a zalapal po dechu. Prožíval v tu chvíli takovou agonii, že nemohl ani řvát. Až po dvaceti vteřinách, během kterých se jeho obličej postupně potáhl novou kůží, začal křičet, jako by hořel. Vojáci začali ustupovat. Nevěděli, co s ním. Weber se vyhrabal z trosek budovy a trochu se uklidnil. Neměl na sobě žádné oblečení, bylo totiž spáleno. Sledovat, jak se rychle hojí, bylo pro vojáky doslova úděsné. Jeden z nich k němu přišel a oslovil ho ve španělštině. Weberovi se na tváři vykouzlil zlý úsměv. Vojáka chytl pod krkem a mocně stiskl. Ostatní začali na Webera mířit samopaly.
"Kde je Nastasya?!" zařval Weber vojákovi do obličeje.
Voják odpověděl něco španělsky. Weber netušil, jak dlouho byl mimo, a domníval se, že vojáci Nastasyii chytili.
"Kde je?! Mluv!!!" řval Weber a svíral mužovo hrdlo. Pak ho, popadajícího dech, svalil na zem.
Ostatní začali střílet. Weber se jen nahlas smál. Muži museli palby nechat, neboť Weberovi vůbec neublížila.
Ve světle baterek viděli, jak se rány potahují zeleným slizem a pak se mění na lidskou kůži. Kolumbijští vojáci na sebe začali hulákat.
"Ngoy!" ozvalo se z jejich divokého rozhovoru.
"Ano, to jsou Ngoyovy schopnosti," usmál se překvapeně Weber, "vy o nich víte?"
Více se Weber nedozvěděl. Vojáci se dali na útěk, ale on dohnal toho nejpomalejšího, dal mu dvě rány pěstí do hlavy, čímž mu úplně promáčknul lebku, vzal si jeho zbraň a ostatní zastřelil. Pak se pustil do boje se všemi ostatními vojáky.
Kolumbijská armáda možná v minulosti měla co do činění s Claudem Ngoyem... Jak jinak by věděla o jeho schopnostech? Avšak to Webera vůbec nezajímalo. Jakmile dorazil k prvnímu vojenskému vrtulníku, opět se začal s pohrůžkami vyptávat na Nastasyii, o které mu nikdo nemohl nic říci. Vojenský doktor, který nevěděl, kdo ten zlý nahý muž je, mu jen sdělil, že na místě exploze nebyla nalezena žádná "bílá Evropanka, kterou hledal". Weber, kterému najednou na Nastasyii nějak moc záleželo, s ním rozbil přední sklo helikoptéry, a když se ukázalo, že vojáků je tu na něj tak trochu moc, a on rozhodně nechtěl bojovat, to tedy ne, on chtěl hledat svou přítelkyni, dal se zkrátka na útěk a podobně jako předtím ona zmizel v pralese...
Rozednívalo se. Na obloze se již objevovaly ranní červánky. Začínala pomalu stoupat teplota, ale vzduch byl stále příjemný. Nastasya se dostala ven z pralesa. Rozléhalo se před ní malé letiště na okraji nepříliš mnoha lidmi obývané vesničky. Neváhala a nasedla do prvního letadla. Musela odsud zmizet. Pomalu se vzdávala naděje, že Sam žije... Nemohla přestat myslet na to, v jakém stavu ho viděla... Ale ať s ním je cokoliv, musí utéci. Divila se, že ji ještě nikdo nedopadl. Byla sice unavená a vyčerpaná, ale tuhle možnost si prostě nemohla nechat ujít. Sedla si za knipl a letadlo se následně ocitlo ve vzduchu. Pilot, který s ním plánoval letět, přišel pozdě. Mohl jen nadávat...
Jen krátce poté z pralesa vyběhl i Pérez. Byl celý udýchaný. Tričko měl mokré od potu. Následoval Nastasyi celou noc. Věděl, že s letadlem, jež nebylo příliš daleko, a na které jeho majitel neustále ukazoval a něco vykřikoval, odletěla ona. Nasedl do jiného malého letadla...
Nastasya nebyla moc ráda, že se za ní náhle objevil další malý letoun. Prorazila okýnko samopalem a začala z něj střílet po svém pronásledovateli. Ten byl tímto krokem trochu překvapen. Ale stejně jako Nastasya, i on uměl řídit letadlo. Úspěšně se vyhnul kulkám.
Pak vystřelil on ze své pistole. Jenže se netrefil. S pistolí to zkrátka nedokázal. Jeho letoun se však k tomu pronásledovanému začal opět blížit. Teď měl Pérez šanci. Pokusil se zasáhnout křídlo, znovu ovšem nebyl úspěšný. A Nastasya začala zase střílet ze samopalu. Tentokrát bylo zasaženo křídlo jeho letadla. Pérez zvýšil rychlost. Nechtěl to vzdát! Jenže začínal ztrácet výšku. Musel ještě zvýšit rychlost! Ještě víc! Povedlo se to, a jeho letadlo, byť se celé třáslo před svou vlastní smrtí, vyletělo nad to Nastasyiino. Pérez sáhl po padáku, umístěném pod sedadlem, a vyskočil. Bylo to neuvěřitelné, ale i s padákem se mu podařilo přistát přímo na střeše Nastasyiina letadla! Mezitím se to jeho zřítilo kamsi do polí.
Držet se střechy vůbec nebylo jednoduché. Pérez řval. Padák vlál ve vzduchu za ním. Nejradši by se pustil a zkrátka bezpečně dopadl na zem, ale nemohl si to dovolit. Pérez totiž nikdy v životě nic nevzdal! Blížil se ke dveřím z levé strany. Pak stanul u rozbitého okýnka. Nastasya samozřejmě o Pérezovi moc dobře věděla a čekala, že se k ní dostane. Opět protáhla ruku se samopalem rozbitým sklem a divoce po něm pálila. Pérez, přitisknutí k boku letadla a držící se jednou rukou kliky, doslova řval zděšením. V druhé ruce měl pistoli, ale v té rychlosti ji ani nemohl natáhnout. Kdyby to navíc udělal, zasáhla by ho jedna z kulek samopalu. Byl však v takové pozici, že nemohl nic udělat. Tedy do chvíle, kdy Nastasya vyplýtvala náboje!
Hodila po něm samopal, a ten jej těžce zasáhl do hlavy. Vypadalo to jako scéna z komedie. Pérez ze sebe vydal neuvěřitělně vtipný, až směšný zvuk. Ale pořád se držel kliky. Samopal padal z výšky kdo ví kolika stovek metrů. Pérez protáhl ruku dírou v okně. Nastasya ji k sobě přitáhla a kousla ho do ní. Pérez opět zařval bolestí. Nastasya vytáhla z kapsy nůž a pořádně ho do ruky bodla. Krev potřísnila to, co zbylo z okna. V té rychlosti pak Perézova krev doslova letěla na zadní sedadla.
Pérez vytáhl ruku a tou druhou se vyškrábal na střechu. Připadal si vážně jako nějaký akční superhrdina a možná jen ten pocit, že se zkrátka překonává, jej vedl dál. Nehleděl na své strašné zranění, jež potřebovalo okamžité ošetření, a přemýšlel, jak se dostat dovnitř k Nastasyi. Měl v pistoli ještě jeden náboj. Nezbývalo mu než jí střelit. Ze střechy letounu natáhl neporaněnou ruku s pistolí k oknu. Už už mohl vystřelit, když v tu chvíli mu ujela druhá ruka - to proto, že na ní bylo příliš mnoho krve, a navíc byla vysílená její ztrátou, a on se zkrátka nemohl udržet. Sletěl z letadla.
Padák ho samozřejmě zachránil, a on dopadl do polí. Pár místních se kolem něj shromáždilo a nabídlo mu pomoc. Hned mu tam někdo zafáčoval jeho nepříjemné zranění.
Weber se vrátil do Sarta. Měl na sobě vojenskou uniformu - bylo to jediné oblečení, které si zatím mohl opatřit. Nebylo to těžké; stačilo mu někoho zabít a měl ji. Ve městečku ho už ale nic dobrého nečekalo. Chtěl najít Nastasyii. Neměl však ponětí, kam zmizela. Najednou mu všechno připadalo na nic. Neměl už gang, neměl zbraně, neměl ani svou přítelkyni...
V těchto chvílích se začínal cítit stejně jako dřív. Cítil se bídně. Jeho myšlenky se vracely zpět k dětským rokům, jež prožil doslova pod mučícíma rukama na alkoholu závislého otce a ochrannýma, ale bezmocnýma rukama matky, kterou jeho otec mlátil ještě pravidelněji než malého Sama. A Weber přemýšlel o tom, jak moc ho také dětství ovlivnilo. Jak ovlivnilo jeho pohled na násilí a jak z něj mohlo udělat toho odporného člověka, kterým byl... Seděl na ulici. Pršelo. Sam živě vzpomínal, jak takhle při dešti vysedával u školy doma, v rodném městečku v tehdejší Estonské sovětské socialistické republice. Vzpomínal na to, jak ho děti ve škole šikanovaly. Smály se mu, kopaly ho, vyřadily ho z kolektivu. Jak se jako malý usmíval, když pozoroval, jak se jeho trýznitelé sami mezi sebou mlátí.
Z přemýšlení ho vytrhl muž, jenž se ho zeptal, co tu dělá a zda nepotřebuje pomoc. Byl to takový stařík s doutníkem v ústech a kloboukem na hlavě. Vypadal jako dobrý chlap. Weber se pokusil o přátelský úsměv.
"Pomoc by se mi hodila," řekl.
___
Konec 5. části.
Žádné komentáře:
Okomentovat