V pozdních odpoledních hodinách se rozhodla přistát. Byla již daleko od místa neštěstí, a potřebovala si najít nové útočiště. Přistála na pastvinách s dobytkem, který se během přistání letadla ani nehnul. Nastasya si strčila do kapsy nůž a opustila letadlo. Kromě nože neměla nic. Nevěděla, co dělat. Jen odsud chtěla rychle zmizet. Sešla z pastvin kamsi do údolí...
Nacházela se teď ve střední části pohoří Cordillera Oriental v kolumbijských Andách. Touto částí Kolumbie protéká řeka Magdalena, a po ní pojmenováno Magdalenino údolí. Oplývá značnou diverzitou avifauny, což byl také důvod, proč v něm kolumbijská organizace věnující se ochraně ptactva, ProAves, vytvořila přírodní rezervaci. Nastasya ani nevěděla o tom, že vkročením do lesů Magdalenina údolí vstoupila na půdu této rezervace. Ani netušila, jaké měla štěstí, když se na jednom ze stromů před ní, hluboko v hustém lese, objevili dva chápani skvrnočelí, kriticky ohrožení primáti žijící pouze zde, na severu Kolumbie, a také na severozápadě Venezueli, odkud koneckonců Nastasya a Sam do Kolumbie přijeli. Opice na sebe hulákali, byli to asi dva samci, jeden byl očividně starší, protože měl šedivější srst. Mladší chápan mohl být jeho synem. Nevypadalo to, že by bojovali o teritorium, jen se tak hašteřili. Volání dalších jedinců se ozývalo z blízkého okolí, jen se neukazovali. Nastasya si ty dva chápaní chlapíky prohlížela a pomýšlela na to, jak je teď v této divočině sama. Nic moc o ní nevěděla, a měla strach.
Les nebyl Nastasyininým přirozeným prostředím. Necítila se tu bezpečně. Nevěnovala pozornost každému pohybu větve či lístečku, ani volání ptáků, které vycházelo ze všech stran. Hleděla hlavně na zem, což ale bylo dobře. Musela dávat pozor, aby nešlápla na nějakého dobře maskovaného jedovatého hada. Takový velký zmijovitý s pořádnými jedovými zuby by klidně a bez problémů v sebeobraně prokousl její tenisky. Nastasya proklínala svou obuv i nepříliš dobré oblečení. Prodírala se houštinami, a na tričku se jí neustály uchytávaly všelijaké bodliny, trny a kdo ví co ještě. Nakonec si sedla na padlý kmen stromu uprostřed pralesa, hleděla do dálky, vlastně nikam, a přemýšlela, jak tu přečká noc. Pořád jaksi litovala, že Sam je možná již mrtvý, anebo litovala sebe. Kdo ví... Z přemýšlení ji vytrhlo nádherné barevné zjevení, jež se náhle zatřepetalo před jejím zrakem na větvi ve výšce asi tří metrů nad zemí, vzdálené od Nastasye přibližně deset metrů. Šlo o tangaru karmínovou, nádherného pěvce, a byl to konkrétně poddruh, který se vyskytuje pouze v horní části Magdalenina údolí. Byl nádherný. Jeho červená záda kontrastovala s tmavě modrými ocasními pery, a se stejně zbarvenými křídly. Nastasyi připadal úplně dokonalý. Ptáček odletěl a Nastasya se v mysli vrátila zpět do reality. Stmívalo se. Napadlo jí vylézt na strom a přečkat noc tam. Začala přemýšlet o tom, že by dala dohromady větve a listí, a vytvořila si hnízdo, tak jako jihovýchodoasijští orangutani. Nejprve však potřebovala najít dobrý strom...
Sam přečkal noc v domu starého muže, který jej odpoledne nalezl v Sartu. Byl to velice dobrý muž, a také válečný veterán. Protože Sam měl na sobě vojenskou uniformu, spletl si ho s vojákem. Jak Weber pochopil, jeho pečovatel trpěl demencí a občas měl zkraty paměti. Párkrát přišel do pokoje, který Samovi propůjčil, a ptal se ho, co tu dělá. V jednu chvíli si dokonce myslel, že je zpět mezi vojáky, díky čemuž byl úžasně nadšený a vykládal Samovi ve španělštině všelijaké příhody, které se měly odehrát "nedávno". Sam uměl dobře španělsky, ale muži příliš nerozumněl. Buď mluvil nějakým vojenským slangem, nebo se tak nějak motal ve svých příbězích a mlel páté přes deváté. Sam ho dalšího dne ráno přesvědčil, aby ho zavezl na další vojenskou stanici, s čímž muž souhlasil. Weber se divil, že takový mentálně nestabilní starý muž ještě stále mohl řídit auto. Vojenská stanice, kterou spolu navštívili, byla tou, odkud také byli někteří z vojáků, s nimiž se jim Sam setkal.
Dostat se dovnitř nebylo příliš složité. Jakmile měl nějaké plukovnici ukázat potřebné papíry, jednoduše jí dal ránu pěstí do obličeje, čímž ji omráčil a nejspíše jí i zlámal lebeční kosti. Tento čin nezůstal nepovšimnut. Už krátce po vstupu dovnitř k němu přiběhli další dva vojáci.
"¿Quién eres tú?! ¿Quién eres tú?!" řval jeden z nich na Sama.
Druhý ho nutil k tomu, aby zvedl ruce nad hlavu.
"Tu amigo. Nada menos," zasmál se ďábelsky Weber, jednomu téměř odtrhl hlavu od krku a druhému, který už do něj stačil dvakrát vystřelit, doslova uštípl ruku. Pak si vypůjčil jeho pistoli, kterou ruka, ležící v krvi na zemi, stále držela, a zastřelil ho.
Weber se postupně dostal až do místnosti s daty. Doufal, že tady zjistí něco o Nastasyii. Pořád si myslel, že ji teoreticky mohli zatknout. A právě tady by se o tom mohl něco dozvědět... Usedl k počítači a projížděl jednotlivými složkami. Vtom ho zaujala jedna nazvaná "Claude Ngoy". Weber se nemohl udržet, musel ji otevřít. Vykoukla na něj fotka ohyzdného slizouna ze západní Afriky, který měl na krku jakýsi obojek. Ano, ta fotografie byla pořízena kolumbijskou armádou někde ve vězení! Jak mohl někdo Ngoye dostat do vězení?! Pak nalezl i několik dalších fotografií, na jedné z nich byl Ngoy proměněný v konžského důstojníka. V dokumentech se psalo, že zadržený unikl z vězení tak, že se přeměnil na vojenského generála, který pak na svůj rozkaz byl vyveden z vězení. Tehdejší kolumbijský generál byl následně Ngoyem zabit. Webera zajímalo, co v téhle zemi Ngoy kdy dělal. Proč tu byl? Nikdy se mu o návštěvě Kolumbie nezmínil. Byl by možná zjistil více, kdyby do místnosti nevběhla skupina šesti vojáků. Jeden z nich vystřelil po Weberovi, ten včas uhnul, a kulka se trefila do počítače.
"Sakra, kámo, zrovna teď jsem nepotřeboval, aby sem někdo chodil," řekl Weber.
Vojáky porazil během minuty. Pak si sedl k dalšímu počítači.
"Čert vem Clauda Ngoye," zašeptal si pro sebe, "já potřebuju najít Nastasyi..."
Ale o Nastasyii Savinně se tu nic nepsalo. Webera ovšem zaujala vojenská zpráva o letounu, kterému nebyl povolen odlet. Prý včera vzlétl z jednoho letiště u vesnice poblíž Sarta. Jeho pohyb byl sledován satelitem americké armády.
Letadlo údajně přistálo na kraji Magdalenina údolí v severní části Kolumbie, a to Samovi stačilo. Zcela jistě muselo jít o ní! Jen si pořádně prohlédl ty dokumenty americké armády, doplněné o nějaké soubory podepsané jménem Amanda Lyons. Toto jméno Sam Weber neznal, a nevěnoval mu velkou pozornost. Opustil místnost, pak i vojenskou stanici, a chudáka staříka nechal před ní, zatímco ho tam hrubě vyslýchali kolumbijští vojáci, znepokojeni tím, že toho vraha přivezl na stanici zrovna on...
Nastasya se ráno probrala ve svém hnízdě, které však nebylo příliš pohodlné. Byla celá rozmrzelá. Moc dobře se jí tu nespalo. Nacházela se na silné větvi stromu asi tak pět metrů nad zemí. Hned jak se podívala dolů, pořádně se jí zatočila hlava. Musela se chytnout kmenu, a pak ze stromu pomalounku sešplhala. Prosekala se houštinami plnými pijavic, ke kterým chovala velký odpor, ale věděla, že se jich může zbavit jednoduše tím, že nehtem podryje jejich ústní otvor, chytne je a zahodí. Při průchodu houštinami musela něco takového udělat třikrát. Pak došla k potoku, vedoucímu odsud do řeky Magdalena. Napila se, opláchla si obličej a vydala se na cestu k řece.
Z monotónní cesty podél toku potoka jí vyrušil táhlý zvuk, který nikdy v životě neslyšela. Bylo to zvláštní ptačí volání... Za jedním z křovisek se na chvíli mihl nádherný pták s modrým zobákem. Nastasyii připadal jako velká, načechraná slepice. Ve skutečnosti byl mnohem víc, než jen slepicí. Jednalo se o hoka modrozobého, vzácného hrabavého ptáka, pro něhož je tato rezervace v Magdalenině údolí jednou z posledních, ne-li dokonce posledním baštou.
V naději, že brzy najde cestu z tohoto divokého údolí, následovala pak Nastasya samotnou řeku Magdalenu. Ani kolem poledne však nedorazila k civilizaci. Začínala už být docela zoufalá. Navíc měla hlad, a nevěděla, jak si pouze s pomocí nože opatřit něco k jídlu.
V tuto dobu byl Jarol Pérez ve vesnici, kterou z jihovýchodu lemovala pole, v nichž včera skončil. Zaplatil jedné rodině za ubytování, a časně zrána opustil jejich obydlí. Po telefonu informoval tajnou policii o tom, že je stále naživu, a že potřebuje informace o uprchlici, kterou následoval. Jeho nadřízení moc dobře věděli, jaké informace mu měli předat. Informace o onom letadlu. Pérez mohl jen potvrdit, že právě ten letoun následoval a se ženou, která jej ukradla, bojoval. Ve jménu zákona si vzal auto jednoho z místních - peníze za něj mu dal na práh dveří - a vydal se směrem do Magdalenina údolí. Samozřejmě dostal také informace o tom, že do druhé vojenské stanice poblíž Sarta pronikl muž, kterého zkrátka nešlo porazit, a který se dostal do vojenského informačního systému... Pérezovi bylo jasné, že ještě není všemu konec. Ale tento muž hořel odhodláním. Chtěl ty dva Evropany dostat stůj co stůj. Ale nyní věděl, že jsou rozdělení. Že nepracují jako tým. A dostat zvláště tu zločinkyni by pro něj nemělo tentokrát být tak těžké. Už znal její bojovou taktiku... A pak by třeba mohl skrze rukojmí dopadnout i toho supermuže!
___
Konec 6. části.
Žádné komentáře:
Okomentovat