Pak přimhouřil oči. Byl odhodlán něco zkusit. Stále tu ještě byla šance na záchranu Nastasyiina života! Kdyby se Samovi podařilo doslova vyloupnout ze svého těla kus Ngoyovy hmoty z nestálých molekul, a zacelit jím ránu... Mohlo by to fungovat! Byl zde však risk, že to bude marný pokus. Když Claude Ngoy zachránil Samovi život poté, co byla Samova hruď rozstřílena vůdcem Lovců kryptidů na jaře roku 2018 v africkém Gabonu, vkládal do ran svou tělní hmotu se záměrem zachránit Sama. Hmota z něj učinila ngoyovského hybrida. Vypadajícího jako člověk, ale disponujícího nadlidskými schopnostmi. Kdyby Ngoy chtěl Sama zabít, mohl by to udělat to samé - snad by pomýšlel na to, že hmota Sama zabije, a stalo by se tak. Sam nedokázal nestálé molekuly ovládat. Byly zkrátka jeho součástí. Jen v posledních dnech se naučil hmotu svým tělem tlačit z místa na místo... Třeba Nastasya vůbec není uzpůsobena na to, aby takovou malou operaci přežila! Ale Sam musel něco zkusit. Rány nešlo ničím zafáčovat. Kulky nešlo ničím vytáhnout. A vojáci se blížili. Jeden z nich už sjel ze svahu. A následoval ho další. Blížili se. Dříve či později Sama najdou. Zapálí ho. A Nastasyiino trápení ukončí dalšími ranami.
Sam zatlačil Ngoyovu hmotu do levé ruky. Pak chytl do pravé ruky biceps, a roztrhl ho. Syčel bolestí, nemohl však řvát. Nesměl se prozradit. Část hmoty vytekla z rány spolu s krví. Sam ji chytl do ruky a vložil Nastasyii do jedné z ran, do té blíže krku. Pak se Samův sval začal zacelovat. Nastasya se ovšem nehýbala.
"Proboha, ne..." zašeptal Sam a zmáčkl tu ránu.
Nastasya ho chytla za krk a sevřela. Sevřela tak silně, že nemohl dýchat.
"Same, cos to udělal?!" vykřikla.
Nejspíše došlo k nějaké mutaci. Ale Nastasya se nedokázala ovládat. Škrtila Sama, aniž to chtěla. Nedokázala od jeho hrdla odtrhnout ruku. Samovi se naštěstí podařilo ze sevření uniknout. Teprve teď si všiml, že Nastasya přestala krvácet. Pomalu se zvedala ze země. Měla v obličeji takový děsivý výraz. Tváře se jí jakoby snížily, čočky jejích očí skoro nebyly vidět. Z jejích očí bylo vidět jen bělmo. Vypadala, jako kdyby byla opilá. Postavila se a začala se motat.
"Ne, nevstávej!" zašeptal Sam a strhl jí k zemi. Ale bylo pozdě. Vojáci je spatřili.
"Padáme odsud! Běž za mnou!" řekl Sam malátné Nastasyii a dal se na útěk.
Hned dostal ránu kulkou do zad. Svalil se k zemi. Musel zařvat bolestí. Právě se zbavil další části své síly, daroval ji někomu jinému. Byl tedy opět o něco slabší. Opět o něco více člověkem. Sáhl si na záda, vsunul prsty do rány a dotkl se kulky. Vykřikl jako kočka, která si právě spálila ocas. Cítil, že se rána nehojí. Byl to tak divný pocit! Začal se na zemi úplně zmítat v agonii. Četa mužů k němu přiběhla. Jeden z nich držel plametomet.
"¡Es hora de que mueras!" ušklíbl se jeden z nich a namířil na Sama plametometem. Jestli teď Sama zapálí, shoří už veškerá Ngoyova hmota, která v něm zbyla. Sam se stane pouhým smrtelníkem. Zranitelným člověkem...
Sam natáhl k vojákovi ruku.
"¡No lo hagas!" zamumlal španělsky.
"¡Canalla!" reagoval na to voják. Položil prst na kohoutek.
V tu chvíli dostal ránu klackem do hlavy. Složil se jako poražený vepř. Nastasya přišla Sama zachránit. Byla v perfektní kondici. Ta trocha Ngoyovy síly ji úplně uzdravila. Zkombinujte to s vycvičenou bývalou vražedkyní, a máte skutečný stroj na zabíjení. Nastasya nechtěla žádného z mužů zabít ani smrtelně zranit, ale aby zachránila Sama, musela jim dát co proto. Jeden z chlapů do ní střelil. Kulka vypadla z rány jako špunt z láhve šampaňského. Ve chvíli leželi ti chlapi v mdlobách kolem této podivné dvojice.
"Same! Zvedni se!" řekla velmi starostlivě Nastasya a podala mu ruku.
"Nejde to... Ty jo, já to dostal... Ono se to nehojí... Sakra, potřebuju zpátky to, co jsem ti dal. Jinak to budu já, kdo tady zhebne," šeptal v bolestech Sam.
Nastasya položila třesoucí se ruku na zkrvavenou ránu v jeho zádech.
"Jak to mám přemístit? Vůbec tomu nerozumím? Ani se necítím nějak jinak, necítím, že by ve mě bylo něco jinýho!" rozčilovala se Nastasya.
"Prostě tam tu ruku nech... Zavolám to zpátky."
"Jak proboha?!"
"Tak jako to dělá Ngoy."
"Kdybych jenom věděla, jak to dělá Ngoy."
V Nastasyiině palci se objevila malá ranka, kterou začala hmota protékat ven, a směrem do Samovy rány v zádech. Jakmile se hmota odčerpala, a naplnila ránu, kulka pomalu vylezla ven. Sam přestal krvácet. Nastasyii tekla krev z palce, ale nebyla to velká rána. Utrhla kus velkého tropického listu a přiložila ho na ni. Chvíli tak na sebe hleděli. Byli pokryti zaschlou krví, nebyl to tedy vůbec příjemný pohled. Sam se zvedl ze země. Kopl do hlavy probírajícího se vojáka.
"Myslím, že teď můžeme jít," řekl Sam. Nastasya pokývala hlavou.
Uběhlo čtyřiadvacet hodin. Pérez stanul na letišti v Cali. Mluvil po telefonu s vůdcem skvadry. Ten mu sdělil, že prý se svými vojáky několik hodin nehybně leželi v pralese. Sam a Nastasya unikli. Pérez trochu naštvaně vydechl. Obrátil se na Kiu, která zrovna vyšla z jejich malého, bílého letadla.
"Máme tu mapu?" zeptal se.
"Jistě. Na tabletu," odpověděla Kia.
"Můžete mi ji, prosím, ukázat?"
"Vypadáte docela klidně, pane. Na to, že Vám právě řekli to, co Vám řekli."
"Vy jste to slyšela? Nemám zvuk na mobilu moc zesílený."
"Já slyším šepot na šedesát metrů," zasmála se Kia.
Pérez jen zvedl obočí. S uznáním. Kia vždycky byla elita. Kdo ví, možná, že kdyby tajné policii velila ona, byli by už jejich cíle dávno za mřížemi.
"Kam asi tak mohli jít? Kde teď mohou být?" zeptal se Pérez a prohlédl si mapu.
"Nejbližší obydlenou oblastí v místech, kde byli naposledy viděni, a kde porazili naše vojáky, je Suarez," odpověděla Kia, "a obávám se, pane, že si na tamním letišti zase zařádí."
"Je tu risk, že by utekli do Ekvádoru?" zeptal se Pérez.
"No, pokud vyrazíme teď a zkusíme je najít, tak ne... Ale možná ještě do Suarezu nedorazili. Propána, nemají ani mapu. Jsou v pralese. V pralese! Můžou se jím toulat, totálně ztracení... Taky už je nikdo nikdy nemusí najít."
Ovšem Nastasyii a Samovi se podařilo dorazit do Suarezu. Šli podél řeky, a ta je zavedla k civilizaci. V době, kdy se k městečku blížilo letadlo s Pérezem a Kiou, vypůjčili si uprchlíci bez optání také jeden letecký stroj. Po cestě byli tak vyčerpáni, že už ani nevnímali ten humbuk, který způsobili na letišti. Bylo to malé letiště, a nikdo tam neměl zbraně... A jestli ano, tak je nepoužil. Letěli na západ.
Kia si strhla sluchátka.
"Máme tu nepovolený let. To jsou oni. Doženeme je," řekla Pérezovi.
"Kam míří?"
"Počítám, že na pacifické pobřeží. Podél něho by pak lehce našli cestu na jih. Amatéři," usmála se Kia.
Dvě letadla se střetla nad pralesem vzdáleným jen půl kilometru od pobřeží.
Nastasya, která držela knipl, přišel rádiový vzkaz.
"Tady Jarol Pérez. Vážení, je mi to líto, ale když nejste ochotní zůstat ve vězení v Bogotě, musíte dolů. Doslova, dolů!" sdělil jim rázně Pérez.
Pak se z letadla začalo střílet. Nastasya měla co dělat, aby letadlo nebylo zasaženo.
"Co budeme dělat?!" zařval Sam.
"Letíme nad oceán," odpověděla Nastasya.
"Nad oceán? Šílíš?!" vykřikl Sam. "Tam nás dostanou!"
"Anebo my dostaneme je," odpověděla sebejistě Nastasya. Vytáhla samopal.
"To jsi ho měla celou tu dobu pod mikinou? Mohla jsi z něho v autobuse střílet!" křičel Sam.
"Řek jsi 'už žádný mrtvoly'!" oponovala mu Nastasya.
"No, jo, vidíš. Pravda," uznal Sam.
Dvě letadla se zatočila ve vzduchu. Nastasya vystrčila samopal z okýnka.
"Počkej, vždyť zabijeme je! Když je sestřelíš, umřou! Teda, možná," poznamenal Sam.
"Tak teda bude ještě pár mrtvol... Ale co, kruci, chceš?!" zakřičela v tom hluku Nastasya. Zmáčkla spoušť, a minula.
Jejich letadlo zato dostalo pořádnou ránu. Zřítilo se do moře. Bylo to takhle jednoduché. Pérez zatleskal Kie.
Jakmile letadlo dopadlo do vody, vytáhl z něj Sam Nastasyii ven. Pod vodou ji od něj táhl co nejdál. Dobře usoudil, že to není konec. Z Pérezova letounu totiž Kia shodila několik výbušnin. Zbytky stroje úplně rozcupovaly.
"Omlouvám se," řekl Pérez, hledící na tu zkázu, "jestli jsem se snížil na vaši úroveň. Ale bylo to zapotřebí. Mise splněna."
Když bílé letadlo mizelo v dálce, Sam a Nastasya se konečně vynořili. Byli tu sami, na širém moři, kdo ví jak daleko od pobřeží. Daleko na východě viděli nějaký zelený bod, doslova jen bod vystupující z hladiny oceánu. Kdo ví, jak daleko byl. Snad šlo o výběžek Lopez... Zato na západě byla země blíž...
Doplavat tam přes tu dálku by byla pro člověka potíž. Ale Sam měl v sobě stále nějakou nadlidskou sílu. Táhl s sebou Nastasyii k tomu ostrovu. Se zapadajícím Sluncem se vynořili na malém úseku písečné pláže ostrova Gorgony. Isla Gorgona. Chráněného ostrova, který kdysi sloužil jako věznice pro ty nejhorší trestance.
Úplně vyčerpaní usnuli na písku pláže. Nový den byl pro ně šokem. Celý den tu nikoho nepotkali. Ostrov se zdál být tak opuštěným. Kam došlápli, tam byl buď křovinář aksamitový, nebo jeden z místních druhů korálovců. Na kmenech stromů se čas od času objevili brilantně modří anolisové. V centru ostrova se nacházely zbytky té slavné věznice. Kolik mučících zařízení zde jen Sam s Nastasyií viděli... Ale největším trestem pro ně bylo, že zůstali uvězněni na tomto ostrově. O samotě. Bez pomoci. Bez ničeho. Bez nože, bez zbraní, s oblečením, které si na sobě přinesli... Každý si teď myslí, že jsou mrtví. Dříve či později se o tom dozví celý svět. Celý svět lidí, kteří bojují proti těm, kteří jsou jako Sam a Nastasya.
Nebo jim měla izolace na tomto zarostlém, divokém místě posloužit jako finální prostředek k nápravě? Umožnit jim, aby si uvědomili, co všechno v životě provedli, aby si to uvědomili ještě jednou v této hrozivé divočině? Život je doslova vysadil na ostrově. Zavrhl je. Zasloužili si to.
"Myslíš, že se odsud dostaneme?" zeptala se Nastasya Sama, když znovu toho dne vyšli na pobřeží, tentokrát skalnaté, bičované prudkými vlnami.
"To pochybuju," odpověděl Sam.
Nastasya jen sklonila hlavu. Sam se díval do dálky... Takhle stáli na pobřeží ještě hodně dlouho. Tohle vůbec nebyl ráj. Žádný parádní ostrov. Tady byli v divočině. A ta je dříve či později mohla zabít... Nakonec skončili ve vězení. Na ostrově Gorgona... A nejspíše... navěky...
___
Konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat