10. část: Navěky?

Sam, držící Nastasyii v náručí, sjel z bahnitého svahu. Ocitl se v malém údolíčku, porostlém především meriániemi. Byly tak nádherně rozkvetlé; světle či tmavě fialové, a prostory mezi větvemi stromů na ně dopadalo odpolední sluneční světlo. Sam se skryl za nevýrazný keř. Slyšel hlasy vojáků, kteří se zrovna objevili nad údolím. Neodvažoval se zpoza keře vykouknout. Díval se na umírající Nastasyii. Byla slabá. Držela si ránu nad klíční kostí. Ruku měla úplně pokrytou usychající krví. Sam cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Byl to tak zvláštní pocit, pro něj... Nebrečel jen proto, že mu v rukou umírala osoba, kterou tak dobře znal. Snad by se teď rozbrečel při umírání jakéhokoliv člověka. Položil ji na zem, ale ještě pořád držel její hlavu nad zemí. Bylo mu líto jak jí, tak sebe samotného.

Pak přimhouřil oči. Byl odhodlán něco zkusit. Stále tu ještě byla šance na záchranu Nastasyiina života! Kdyby se Samovi podařilo doslova vyloupnout ze svého těla kus Ngoyovy hmoty z nestálých molekul, a zacelit jím ránu... Mohlo by to fungovat! Byl zde však risk, že to bude marný pokus. Když Claude Ngoy zachránil Samovi život poté, co byla Samova hruď rozstřílena vůdcem Lovců kryptidů na jaře roku 2018 v africkém Gabonu, vkládal do ran svou tělní hmotu se záměrem zachránit Sama. Hmota z něj učinila ngoyovského hybrida. Vypadajícího jako člověk, ale disponujícího nadlidskými schopnostmi. Kdyby Ngoy chtěl Sama zabít, mohl by to udělat to samé - snad by pomýšlel na to, že hmota Sama zabije, a stalo by se tak. Sam nedokázal nestálé molekuly ovládat. Byly zkrátka jeho součástí. Jen v posledních dnech se naučil hmotu svým tělem tlačit z místa na místo... Třeba Nastasya vůbec není uzpůsobena na to, aby takovou malou operaci přežila! Ale Sam musel něco zkusit. Rány nešlo ničím zafáčovat. Kulky nešlo ničím vytáhnout. A vojáci se blížili. Jeden z nich už sjel ze svahu. A následoval ho další. Blížili se. Dříve či později Sama najdou. Zapálí ho. A Nastasyiino trápení ukončí dalšími ranami.

Sam zatlačil Ngoyovu hmotu do levé ruky. Pak chytl do pravé ruky biceps, a roztrhl ho. Syčel bolestí, nemohl však řvát. Nesměl se prozradit. Část hmoty vytekla z rány spolu s krví. Sam ji chytl do ruky a vložil Nastasyii do jedné z ran, do té blíže krku. Pak se Samův sval začal zacelovat. Nastasya se ovšem nehýbala.
"Proboha, ne..." zašeptal Sam a zmáčkl tu ránu.
Nastasya ho chytla za krk a sevřela. Sevřela tak silně, že nemohl dýchat.
"Same, cos to udělal?!" vykřikla.
Nejspíše došlo k nějaké mutaci. Ale Nastasya se nedokázala ovládat. Škrtila Sama, aniž to chtěla. Nedokázala od jeho hrdla odtrhnout ruku. Samovi se naštěstí podařilo ze sevření uniknout. Teprve teď si všiml, že Nastasya přestala krvácet. Pomalu se zvedala ze země. Měla v obličeji takový děsivý výraz. Tváře se jí jakoby snížily, čočky jejích očí skoro nebyly vidět. Z jejích očí bylo vidět jen bělmo. Vypadala, jako kdyby byla opilá. Postavila se a začala se motat.
"Ne, nevstávej!" zašeptal Sam a strhl jí k zemi. Ale bylo pozdě. Vojáci je spatřili.
"Padáme odsud! Běž za mnou!" řekl Sam malátné Nastasyii a dal se na útěk.
Hned dostal ránu kulkou do zad. Svalil se k zemi. Musel zařvat bolestí. Právě se zbavil další části své síly, daroval ji někomu jinému. Byl tedy opět o něco slabší. Opět o něco více člověkem. Sáhl si na záda, vsunul prsty do rány a dotkl se kulky. Vykřikl jako kočka, která si právě spálila ocas. Cítil, že se rána nehojí. Byl to tak divný pocit! Začal se na zemi úplně zmítat v agonii. Četa mužů k němu přiběhla. Jeden z nich držel plametomet.
"¡Es hora de que mueras!" ušklíbl se jeden z nich a namířil na Sama plametometem. Jestli teď Sama zapálí, shoří už veškerá Ngoyova hmota, která v něm zbyla. Sam se stane pouhým smrtelníkem. Zranitelným člověkem...

Sam natáhl k vojákovi ruku.
"¡No lo hagas!" zamumlal španělsky.
"¡Canalla!" reagoval na to voják. Položil prst na kohoutek.
V tu chvíli dostal ránu klackem do hlavy. Složil se jako poražený vepř. Nastasya přišla Sama zachránit. Byla v perfektní kondici. Ta trocha Ngoyovy síly ji úplně uzdravila. Zkombinujte to s vycvičenou bývalou vražedkyní, a máte skutečný stroj na zabíjení. Nastasya nechtěla žádného z mužů zabít ani smrtelně zranit, ale aby zachránila Sama, musela jim dát co proto. Jeden z chlapů do ní střelil. Kulka vypadla z rány jako špunt z láhve šampaňského. Ve chvíli leželi ti chlapi v mdlobách kolem této podivné dvojice.
"Same! Zvedni se!" řekla velmi starostlivě Nastasya a podala mu ruku.
"Nejde to... Ty jo, já to dostal... Ono se to nehojí... Sakra, potřebuju zpátky to, co jsem ti dal. Jinak to budu já, kdo tady zhebne," šeptal v bolestech Sam.
Nastasya položila třesoucí se ruku na zkrvavenou ránu v jeho zádech.
"Jak to mám přemístit? Vůbec tomu nerozumím? Ani se necítím nějak jinak, necítím, že by ve mě bylo něco jinýho!" rozčilovala se Nastasya.
"Prostě tam tu ruku nech... Zavolám to zpátky."
"Jak proboha?!"
"Tak jako to dělá Ngoy."
"Kdybych jenom věděla, jak to dělá Ngoy."

V Nastasyiině palci se objevila malá ranka, kterou začala hmota protékat ven, a směrem do Samovy rány v zádech. Jakmile se hmota odčerpala, a naplnila ránu, kulka pomalu vylezla ven. Sam přestal krvácet. Nastasyii tekla krev z palce, ale nebyla to velká rána. Utrhla kus velkého tropického listu a přiložila ho na ni. Chvíli tak na sebe hleděli. Byli pokryti zaschlou krví, nebyl to tedy vůbec příjemný pohled. Sam se zvedl ze země. Kopl do hlavy probírajícího se vojáka.
"Myslím, že teď můžeme jít," řekl Sam. Nastasya pokývala hlavou.

Uběhlo čtyřiadvacet hodin. Pérez stanul na letišti v Cali. Mluvil po telefonu s vůdcem skvadry. Ten mu sdělil, že prý se svými vojáky několik hodin nehybně leželi v pralese. Sam a Nastasya unikli. Pérez trochu naštvaně vydechl. Obrátil se na Kiu, která zrovna vyšla z jejich malého, bílého letadla.
"Máme tu mapu?" zeptal se.
"Jistě. Na tabletu," odpověděla Kia.
"Můžete mi ji, prosím, ukázat?"
"Vypadáte docela klidně, pane. Na to, že Vám právě řekli to, co Vám řekli."
"Vy jste to slyšela? Nemám zvuk na mobilu moc zesílený."
"Já slyším šepot na šedesát metrů," zasmála se Kia.
Pérez jen zvedl obočí. S uznáním. Kia vždycky byla elita. Kdo ví, možná, že kdyby tajné policii velila ona, byli by už jejich cíle dávno za mřížemi.
"Kam asi tak mohli jít? Kde teď mohou být?" zeptal se Pérez a prohlédl si mapu.
"Nejbližší obydlenou oblastí v místech, kde byli naposledy viděni, a kde porazili naše vojáky, je Suarez," odpověděla Kia, "a obávám se, pane, že si na tamním letišti zase zařádí."
"Je tu risk, že by utekli do Ekvádoru?" zeptal se Pérez.
"No, pokud vyrazíme teď a zkusíme je najít, tak ne... Ale možná ještě do Suarezu nedorazili. Propána, nemají ani mapu. Jsou v pralese. V pralese! Můžou se jím toulat, totálně ztracení... Taky už je nikdo nikdy nemusí najít."

Ovšem Nastasyii a Samovi se podařilo dorazit do Suarezu. Šli podél řeky, a ta je zavedla k civilizaci. V době, kdy se k městečku blížilo letadlo s Pérezem a Kiou, vypůjčili si uprchlíci bez optání také jeden letecký stroj. Po cestě byli tak vyčerpáni, že už ani nevnímali ten humbuk, který způsobili na letišti. Bylo to malé letiště, a nikdo tam neměl zbraně... A jestli ano, tak je nepoužil. Letěli na západ.

Kia si strhla sluchátka.
"Máme tu nepovolený let. To jsou oni. Doženeme je," řekla Pérezovi.
"Kam míří?"
"Počítám, že na pacifické pobřeží. Podél něho by pak lehce našli cestu na jih. Amatéři," usmála se Kia.

Dvě letadla se střetla nad pralesem vzdáleným jen půl kilometru od pobřeží.
Nastasya, která držela knipl, přišel rádiový vzkaz.
"Tady Jarol Pérez. Vážení, je mi to líto, ale když nejste ochotní zůstat ve vězení v Bogotě, musíte dolů. Doslova, dolů!" sdělil jim rázně Pérez.
Pak se z letadla začalo střílet. Nastasya měla co dělat, aby letadlo nebylo zasaženo.
"Co budeme dělat?!" zařval Sam.
"Letíme nad oceán," odpověděla Nastasya.
"Nad oceán? Šílíš?!" vykřikl Sam. "Tam nás dostanou!"
"Anebo my dostaneme je," odpověděla sebejistě Nastasya. Vytáhla samopal.
"To jsi ho měla celou tu dobu pod mikinou? Mohla jsi z něho v autobuse střílet!" křičel Sam.
"Řek jsi 'už žádný mrtvoly'!" oponovala mu Nastasya.
"No, jo, vidíš. Pravda," uznal Sam.

Dvě letadla se zatočila ve vzduchu. Nastasya vystrčila samopal z okýnka.
"Počkej, vždyť zabijeme je! Když je sestřelíš, umřou! Teda, možná," poznamenal Sam.
"Tak teda bude ještě pár mrtvol... Ale co, kruci, chceš?!" zakřičela v tom hluku Nastasya. Zmáčkla spoušť, a minula.

Jejich letadlo zato dostalo pořádnou ránu. Zřítilo se do moře. Bylo to takhle jednoduché. Pérez zatleskal Kie.
Jakmile letadlo dopadlo do vody, vytáhl z něj Sam Nastasyii ven. Pod vodou ji od něj táhl co nejdál. Dobře usoudil, že to není konec. Z Pérezova letounu totiž Kia shodila několik výbušnin. Zbytky stroje úplně rozcupovaly.
"Omlouvám se," řekl Pérez, hledící na tu zkázu, "jestli jsem se snížil na vaši úroveň. Ale bylo to zapotřebí. Mise splněna."

Když bílé letadlo mizelo v dálce, Sam a Nastasya se konečně vynořili. Byli tu sami, na širém moři, kdo ví jak daleko od pobřeží. Daleko na východě viděli nějaký zelený bod, doslova jen bod vystupující z hladiny oceánu. Kdo ví, jak daleko byl. Snad šlo o výběžek Lopez... Zato na západě byla země blíž...

Doplavat tam přes tu dálku by byla pro člověka potíž. Ale Sam měl v sobě stále nějakou nadlidskou sílu. Táhl s sebou Nastasyii k tomu ostrovu. Se zapadajícím Sluncem se vynořili na malém úseku písečné pláže ostrova Gorgony. Isla Gorgona. Chráněného ostrova, který kdysi sloužil jako věznice pro ty nejhorší trestance.

Úplně vyčerpaní usnuli na písku pláže. Nový den byl pro ně šokem. Celý den tu nikoho nepotkali. Ostrov se zdál být tak opuštěným. Kam došlápli, tam byl buď křovinář aksamitový, nebo jeden z místních druhů korálovců. Na kmenech stromů se čas od času objevili brilantně modří anolisové. V centru ostrova se nacházely zbytky té slavné věznice. Kolik mučících zařízení zde jen Sam s Nastasyií viděli... Ale největším trestem pro ně bylo, že zůstali uvězněni na tomto ostrově. O samotě. Bez pomoci. Bez ničeho. Bez nože, bez zbraní, s oblečením, které si na sobě přinesli... Každý si teď myslí, že jsou mrtví. Dříve či později se o tom dozví celý svět. Celý svět lidí, kteří bojují proti těm, kteří jsou jako Sam a Nastasya.

Nebo jim měla izolace na tomto zarostlém, divokém místě posloužit jako finální prostředek k nápravě? Umožnit jim, aby si uvědomili, co všechno v životě provedli, aby si to uvědomili ještě jednou v této hrozivé divočině? Život je doslova vysadil na ostrově. Zavrhl je. Zasloužili si to.

"Myslíš, že se odsud dostaneme?" zeptala se Nastasya Sama, když znovu toho dne vyšli na pobřeží, tentokrát skalnaté, bičované prudkými vlnami.
"To pochybuju," odpověděl Sam.
Nastasya jen sklonila hlavu. Sam se díval do dálky... Takhle stáli na pobřeží ještě hodně dlouho. Tohle vůbec nebyl ráj. Žádný parádní ostrov. Tady byli v divočině. A ta je dříve či později mohla zabít... Nakonec skončili ve vězení. Na ostrově Gorgona... A nejspíše... navěky...

___

Konec.

9. část: Velký útěk

V závěsu za autem se ocitlo pět motorek. Jezdci byli vyzbrojeni samopaly a neváhali z nich střílet. Auto, ve kterém Nastasya a Sam ujížděli, bylo ve chvíli doslova pokropeno náboji. Zadní sklo se roztříštilo na miliony kusů. Nastasya řídila jako šílená. Všelijak kličkovala a snažila se motorkáře setřást. Na vozovce přeplněné k prasknutí to však nešlo lehce. Navíc se Samem nechtěla nikoho zranit.

Bylo to zvláštní. Dát si za cíl nikoho nezranit. Nikoho nezabít. Nikomu již neublížit. Nastasyii i Samovi se úplně ulevilo. Měli pocit, jako by někdo odtrhl od jejich srdcí čip, který potlačoval jejich soucit. Po té strastiplné cestě, na jejímž konci mohlo být vězení v Bogotě, se jejich pohled na svět úplně změnil. Nejprve cítili vinu, a pak soucit. Ale přesto chtěli uniknout. Zůstat zavření do konce života, to by byl ten nejhorší trest. Snad ještě není pozdě. Snad se sebou ještě mohou něco udělat. Přestože i teď bojovali o život, cítili se neuvěřitelně optimisticky. Teď to byli kolumbijští policisté a vojáci, Pérez, Kia a ostatní, kdo byli ti špatní. Ti, kteří se jim snažili překazit stát se lepšími lidmi. A přitom si ani Nastasya, ani Sam nepřáli nic víc.

Těsně za autem explodovala výbušnina, kterou pod jeho kola hodil jeden z motocyklistů. Ještě, že Nastasya přidala plyn. Jinak by auto vyletělo do povětří.
"Nech sem přijet jednoho z nich," navrhl Sam, "vystrčím z okna ruku a vytrhnu mu samopal. Pak prostřílím kola jejich motorek..."
"Fajn," odpověděla Nastasya a trochu zpomalila.
Jeden z jezdců přijel k přednímu oknu. Sam při i tak rychlé jízdě udělal přesně to, co Nastasyii řekl, že udělá.
"Netrefils ho, že ne?" zeptala se Nastasya.
"Určitě ne," odpověděl vážně Sam.
S pěticí jezdců se konečně vypořádali, ale útěku ještě nebylo konce. Vlastně teprve začal.

Nad silnicí přímo ve středu Bogoty kroužil vrtulník. V něm byli Pérez a Kia. Pérez popadl rukojeť kulometu a vypálil po autě výbušnou střelu. A to ve chvíli, kdy se v okolí deseti metrů od auta nenacházel žádný další vůz. Nastasya dostala vozidlo do smyku. Kusy silnice vyletěly do výšky alespoň pěti metrů.
"To byla hnusná rána!" zařval Weber.
Pérez zatnul zuby zlostí.
"Teď je kolem moc aut. A navíc se tam tvoří kolona, protože jsme spálili kus cesty... Zkuste je dostat tam dole!" řekl Pérez Kie. Ta pokývala hlavou a vyskočila z vrtulníku. Neměla však u sebe padák. Nepotřebovala ho. Roztáhla ruce a nohy, na které byla napnuta blána. Plachtila dolů jako poletucha. Když Sam vykoukl z okna a uviděl Kiu, oblečenou v černém s tím zářivým plachtícím zařízením, úplně se vyděsil. Kia přistála na střeše auta. Okamžitě na ni hodila malý kruhový předmět, jenž se na ní pevně uchytil. Byl to lokátor. V případě, že by neuspěla, mohla by později auto snadno najít. Zabodla do střechy jakousi dýku, pořádně pevnou dýku. A s její pomocí udělala ve střeše kolečko.
"Zkus ji setřást!" vykřikl Sam na Nastasyi.
Ta dostala auto znovu do smyku, a Kia z něj téměř sletěla. Jenže v poslední chvíli dýku do střechy zase zabodla. Držela se na místě.
"Kolosium," zašeptal Weber.
"Co?!" zvolala Nastasya.
"Tohle je ten kov..." odpověděl Weber, a pak se auto zase zatočilo, "ze kterého má dýky ten pošuk, co pracuje pro...", opět otáčka, "Lovce kryptidů! Ten Japonec!"
"Představuje pro nás nebezpečí?"
"Ta dýka? Pro mě ne, pro tebe jo, a pro tohle vozidlo taky!"

Kia hodila do otvoru ve střeše bombu. Dopadla Nastasyi na hlavu.
"Nauč se chovat!" zařvala Nastasya. Vyhodila bombu oknem ven. Vybuchla na vozovce. Jedno z aut vyletělo do vzduchu, ale řidič naštěstí stačil včas vyskočit ven.
"Tohle bylo o fous," poznamenala Nastasyia, "ten chlap to skoro schytal."
"Jdu na střechu. Zkusím jí shodit," řekl Sam, otevřel dveře a jako zvíře vyskočil na střechu auta. Kia se zvedla a zabodla mu dýku do krku. Weber zařval bolestí. Vytryskla krev. Pomalu si dýku z rány vytáhl. Zranění se sice zacelovalo, ale pomaleji než dříve. Sam skutečně nebyl tak silný jako dříve. Kdo ví, kolik z Ngoyových nestálých molekul v něm spálili. Po mnoha měsících měl pocit, že je víc jako člověk než jako Ngoyův hybrid. Byl skutečně oslaben. Když dal Kie první ránu do obličeje, sotva jí ublížil. Kia zařvala zlostí a skočila na něj. Nohama doslova obejmula jeho hlavu a krk, a pak sevřela. Skutáleli se po střeše až na zadní okraj vozu. Tam ji Weber konečně odhodil. Ale jen tak tak se držel auta. Navíc mu ze střechy sklouzávaly ruce.

Kia se ve vzduchu stabilizovala s pomocí svého poletušího zařízení. Nefoukal teď příznivý vítr k tomu, aby se vrátila. Ale stále měla v ruce dýku. Jakožto cvičené bojovnici jí nedělalo problém ji přesně vrhnout po Samově hlavě. Weber to nečekal, a jakmile zbraň protnula jeho spánek, spadl na silnici. Někdo ho pak omylem přejel.
"Ne!!!" vykřikla Nastasya, zastavila a vyskočila ven z auta, a utíkala k Samovi. Zároveň se však k němu blížili další muži na motorkách, dva policejní vozy, a také vrtulník s Pérezem byl již blízko. První z motorkářů držel v ruce plametomet. Nastasya měla však samopal, který Sam před chvílí sehnal. Stačilo pár výstřelů do kol, a všichni ti chlapíci leželi na zemi. Nastasya popadla Webera, který byl v mdlobách, a vlekla ho zpět k autu. Vecpala jej dovnitř a pak ho rozjela. Následně do něj zezadu narazil policejní vůz. A jaký vůz to byl, připomínal spíš teréňák se sirénou. Natlačil vůz Nastasye a Sama na okraj silnice, a ke stromu.

Samovi skoro vylézaly oči z důlků. Snažil se, aby nestálé molekuly dosáhly jeho hlavy. Pomalu prolézaly jeho krkem, až se nakonec dostaly výše, a do rány, kterou zacelily. Sam popadl Nastasyi do náruče a vyskočil ven. Auto už bylo téměř rozdrceno. Dopadl na předek jejich pronásledovale, čímž jej úplně zdemoloval. Pak se tu objevil další chlapík na motorce. Vystřelil po Samovi z plametometu, a zasáhl ho. Ale Sam ho hned nato z motorky shodil.
"Proboha! Ty hoříš!" vykřikla Nastasya.
"Co se dá dělat," odpověděl Sam. Zatlačil část ngoyovské hmoty na zapálené místo. Plameny se ještě nikam jinam nerozšířily. Samovi odpadl kus ramene, a hned se zase zacelil, i když to příšerně pálilo a bolelo. Hmota na zemi úplně sežehla. Sam nahlas oddechoval.
"Tohle už je moc," řekl, "jestli mě zapálej ještě jednou, tak ta síla jde pryč. Mám toho v sobě jen málo. Míň, než jsem čekal. Míň, než oni předpokládali."
"Na tu motorku, krucinál!!!" zařvala Nastasya. "Letí na nás bomba!"
Hned jakmile se rozjeli, dopadla za ně další výbušnina. Pérez minul, ovšem nešetřil municí a házel další. Na silnici byl úplný chaos.

Z dálky na motorku zamířila Kia, stále plachtící vzduchem. Vystřelila po ní lokátor. To zase kdyby Sam s Nastasyí unikli. Pak se Kia konečně stáhla.

Uprchlické duo dosáhlo samého okraje hlavního města Kolumbie. Vyskočili z motorky a doběhli k autobusu, do kterého se hrnuly desítky lidí. Nastasya raději skryla samopal pod mikinu.
Dostali se dovnitř, aniž by si toho řidič, takový tlouštík zaměstnaný kouřením doutníku, povšiml. Vzadu bylo několik volných sedadel. Nastasya zakryla okno záclonou, aby na ně ze silnice nebylo vidět.
"Víš, kam to jede?" zeptal se Sam.
"Ne. Vůbec nevím," odpověděla Nastasya.

Pérezův vrtulník přistál u motorky na zelené pláňce v parku. Naštvaně vydechl.
"To musí tihle lidi pořád unikat?" řekl si pro sebe.
Pak k němu přikráčela Kia.
"Teď mi poslali záznam z kamery v autobusu, který míří do Timbiqui," sdělila mu, "víme, kde jsou. Pomocí vysílačky se spojíme s řidičem.
"Do Timbiqui?" podivil se Pérez. "Ti lidi jsou blázni! Tichomořské pobřeží Kolumbie je totální divočina!"
Pak chvíli přemýšlel.
"Kde je ten autobus teď?" zeptal se rázně.
"Poblíž Cali. Jedou už několik hodin," odpověděla Kia.
"Přichystejte letadlo. Ty dva dopadneme. A zabijeme na místě."

Autobus náhle zastavil za městečkem Santander de Quilichao. Sam a Nastasya se probrali ze spánku. Všichni si je tak zvláštně prohlíželi. Dveře autobusu se najednou otevřely a dovnitř vtrhlo několik vojáků. Najít tu dva Evropany vůbec nebylo obtížné.
"Ruce nad hlavu!!! Okamžitě! Nebo to do vás našijeme!!!" křičel vůdce skupiny.
Sam pohnul se záclonou. Popadl Nastasyii za ruku, chystal se vyskočit oknem ven. Ale první voják vystřelil. Nastasya to dostala do ramene. Vykřikla, podlomily se jí nohy, a zajela pod sedátko. Sam ji zvedl.
"Proboha, to snad ne," řekl.
Voják vystřelil znovu. Nastasya dostala další ránu. Úplně sebou škubla. Tentokrát kulka projela masem nad klíční kostí.
Sam byl úplně vyděšený. Z Nastasye stříkala krev, a on nevěděl, co dělat. Nakonec s ní přece jen proskočil oknem. Odnesl jí do hustého lesa, který lemoval cestu. Vojáci samozřejmě utíkali za nimi. Před autobusem jich bylo ještě více. Sama s cenným nákladem lehce následovali. A neustále stříleli. Sam se zatím vyhýbal kulkám, ale věděl, že dříve či později ho dopadnou.

"Tohle je konec, Maxi. Same," řekla Nastasya.
"Nedostalas to přece do srdce!" odpověděl Sam, stále ji nesoucí dál, s vojáky v patách.
"To je jedno. Vykrvácím," odpověděla Nastasya.
"Řek jsem už žádný další mrtvoly!"
"Neřek jsi to jim."
Na chvíli se ztratili v džungli. Sam začínal šílet. Nastasya krvácela, umírala mu v rukou, a vojáci se blížili. Teď, v tuto chvíli, ho sice neviděli, ale postupovali k němu. A on věděl, že jsou jen pár desítek metrů od něj. Už nebylo útěku... Měla snad Nastasya pravdu? Je tohle konec? Konec jejího života? A konec jakési šance na napravení? Konec možnosti stát se někým lepším, a zemřít nebo zůstat zavřen ve vězení do konce života?

___

Konec předposlední, deváté části.
Příští kapitola ponese název "Navěky?"

8. část: Zajatci

"No, aspoň díky vám vím, že Sam je definitivně naživu," usmála se zle Nastasya.
"Člověk by nevěřil, co všechno pan Weber dokáže," reagoval na to Pérez a přistoupil k Nastasyi.
"Doufám, že až ho sem dostanete, utrhne vám hlavu."
"Proč taková brutalita, slečno?" podivil se Pérez.
Nastasya nevěděla, jak na to reagovat. Posadila se na své lůžko. Pérez však dále pokračoval v krátkém výslechu.
"Zabila jste docela dost lidí, slečno. Všichni to byli Kolumbijci, a všichni byli zabiti na kolumbijské půdě. Upřímně, mohlo by mi být jedno, co jste provedla v Torontu, v Bělehradě, v Britském indickooceánském území... Doma v Rusku... Mohl bych vás odsoudit pouze za zločiny v této zemi. Ale já to neudělám. Já se pokusím o to, abyste byla souzena a zavřena za všechny ty internacionální zločiny. Nicméně budu rád, když zůstanete ve vězení v této zemi," mluvil Pérez.

Sam Weber přišel k restauraci na náměstí v Bucamuranze. Odstrčil od stolu chlapíka v klobouku a s doutníkem v puse. Sebral ze stolu jeho flašku whiskey a napil se z ní.
"¿Tienes un problema?" vyhrkl naštvaně muž a chytil Webera za límec košile.
"Tonto," odpověděl Weber, vklidu dopil sklenku a pak s ní flákl muži o botu.
Ten to nevydržel a vrazil Weberovi do obličeje. Trochu mu tím zkřivil nos, dokonce vytekla kapka krve, ale to bylo vše. O pět vteřin později na Weberově obličeji nebylo znát, že vůbec ránu dostal. Muž na něj hleděl velmi naštvaně. Jeho oči plné zloby připomněly Weberovi otce.

Znovu byl přenesen do Estonska, ještě v době Sovětského svazu. Vzpomínal, jak se tiskl ke gauči a očekával další a další rány od svého opilého otce. Vybavilo se mu, jak se jeho matka obdobně krčila v rohu místnosti a s hrůzou sledovala, co otec prováděl malému Samovi. Mlátil ho do obličeje.

Sam dostal další ránu. Probral se.
"Déjame ir, imbécil!" zařval mu muž do obličeje.
Weber si uvědomil, že ho drží za ruce a nepouští. A ta rána ho pořádně naštvala. Představil si, že se teď může pomstít svému otci za všechna ta léta utrpení. Natlačil muže ke zdi a dal mu dvace ran do obličeje. Chlapík spadl na zem, obličej celý v krvi. Sam ho ještě pořádně kopl do boku. Zapraskalo to. Asi mu zlomil žebra. Pak se za ním objevily dva černé vozy. Vyletělo z nich několik tajných policistů v čele s Kiou. Zamířila na Webera podlouhlou pistolí, podobnou té, se kterou po něm střílela včera.
"Žádné blbosti, Webere," varovala ho, "tentokrát mám v pistoli dvojtou dávku. Jestli se pohneš, shoří ti hlava."
Weber se na ni otočil. Od jednoho z policistů vyletěla šipka s uspávadlem. Zasáhla Webera do krku. Nebylo v ní však jen anestetikum. Weber začal popadat dech. Měl pocit, jako by jej něco pálilo v krku. Do dvaceti sekund se složil.
"Dobrá věc, tyhle šipky," řekl vousatý policista Kie, která přišla k Weberovi a sama ho zvedla ze země.
"Napište Lyonsové děkovný dopis," reagovala na to Kia, "a popřejte jí a její přítelkyni hodně štěstí s hledáním toho svalnatého chlapa z New Yorku. Cobbler nebo jak se jmenoval..."
"Počkat, tyhle šipky jsou od Američanů?" řekl jiný policista. "A já si myslel, že v nejvyšším departmentu přišli na něco nového... Pche..."

Uspaný Weber byl odvezen na hlavní policejní základnu v Bogotě. Byl zavřen do speciální cely v podzemní části budovy, stejné budovy, v jejímž nejvyšším patře byla držena Nastasya. Jakmile se Weber probral, dostal elektrický šok, a opět ucítil děsivé pálení v krku. Uvědomil si, že sedí spoután na kovovém křesle. Před ním stáli Pérez a Kia.
"Nepokoušejte se něco udělat, pane Webere," řekl Pérez a ukázal mu malý ovladač, který držel v levé ruce.
"Kde to... krucinál... jsem?!" zařval Weber.
"Uklidněte se."
"Kde to jsem?!"
Pérez zmáčkl tlačítko na ovladači. Weber dostal další elektrický šok. A zase cítil, jak navíc něco prostupuje jeho krkem. Byl to příšerný pocit. Připadal si tak zranitelný!"
"Tak jsme se dozvěděli od americké tajné služby, že Vaše tělo je zčásti tvořeno nestálými molekulami, pocházejícími ze zvláštní bytosti, původem ze západní Afriky. A kolumbijská armáda už s ní měla v posledním desetiletí co dočinění. Claude Ngoy... Většina lidí by nikdy nevěřila, že něco takového existuje. A vám, též prostému člověku, propůjčil své schopnosti. Věřte mi, naši přátelé nás informovali o tom, že té bytosti samotné by tyhle věcičky neublížily. Ale vy jste stále zčásti člověk. A existuje způsob, jak ve Vás ty schopnosti potlačit," rozpovídal se Pérez. "Do krku jsme vám zabudovali takovou jemnou, dutou jehlu. Obojek, který máte na krku, při každém elektrickém šoku vypustí, jak to říct, ehm... takovou tepelnou vlnu. V podstatě vám rozpálí krk. Trošičku ho zapálí uvnitř. A pokaždé uhoří malý milimetr té úžasné směsi nestálých molekul. Pokaždé se stanete trochu zranitelnějším. Jen malinko, ale funguje to."
"Vy hnusný prase!" zařval Weber. Pak se podíval na Kiu. "A na co čumíš ty, ty jedna..."
Nestačil větu doříci. Pérez znovu zmáčkl tlačítko. Weber se celý zachvěl a vykřikl bolestí.
"Estonsko, Rusko, Čína... Zločiny, kterých jste se tam dopustil, by stačily na to, abyste v jedné z těch zemí seděl na doživotí. Amerika, Británie... Kanada... Joanna Deeringová. Xu Huang. Piotr Kolmogorov. Tzv. Mr. XY. Len McGregor. Sabine Leroyová... Kolik lidí jste jen zabil," pokračoval Pérez. "A kolik lidí jste jen zabil v této zemi, v mé milované Kolumbii. Za všechny ty zločiny, a za to, co jste způsobil zde, si jistě zasloužíte sedět na doživotí. A já jsem rád za to, že mohu být tím, kdo vás za ty mříže dostane. Vrahu."

Po tomto rozhovoru vyšli Pérez a Kia z místnosti a pečlivě uzamkli dveře.
"Necháme ho tam? O samotě? Co když něco provede?" strachovala se Kia.
"Neměl by. Ovladač funguje na dálku. Je připoutaný. A máme ho na kameře," odpověděl Pérez.
"Je nadlidsky silný. Ta pouta přetrhne," odporovala Kia.
"Ne. Ta pouta také dávají elektrický šok. A jsou napojena na obojek, který má na krku. A elektrický šok znamená zahřátí krku. To jej oslabí. Takže se odtamtud nedostane."
"Je ale dobře, že ho tam takhle držíme? Nepodobá se to trochu mučení?" zeptala se Kia.
Pérez se zastavil a poškrabal se na hlavě s krátkými, na ježka ostříhanými vlasy.
"Máte pravdu, není to příliš humánní. Mrzí mě, že ho tam musíme držet v takových podmínkách. Přece jen je to člověk. Ani zvíře bych v takových podmínkách nedržel. I tygra, který třeba zabil dvě stovky lidí, bych nezavřel do kobky, jako je tahle. Ale nemáme na vybranou," odpověděl rozvážně Pérez.
"Mám zavolat do Estonska? Aby si ho vyzvedli?" zeptala se Kia.
"Ne," odpověděl rázně Pérez, "do Estonska ne, z jejich vězení se už dostal. Zůstane v Kolumbii. Zavolejte ministru zahraničí, ať to vyjedná. A taky zavolejte do Spojených států a řekněte jim, že konečně držíme vraha Joanny Deeringové. Té ženy, která se snažila zabránit atentátu na jejich politika Marka Hasse před šesti lety."
Kia pokývala hlavou a vešla do jiné místnosti. Pérez se sám pro sebe usmál. Byl docela spokojen s tím, že oba kriminálníky nakonec dostal. Vzal si to za osobní cíl. Úkol byl pro něj téměř splněn.

Setmělo se. Nastasya vyhlížela ze zamřížovaného okna a prohlížela si noční Bogotu. Ve vězení se už párkrát v životě ocitla, ale nyní měla pocit, že se z něj už nikdy nedostane. Přemýšlela o tom, zda zabíjení všech těch lidí byla dobrá věc. A docházela k závěru, že to bylo špatně. Tak nějak vzpomínala na první osobu, kterou kdy zastřelila. Na nějakého ruského policistu. V životě by ji nenapadlo, že si jeho obličej zapamatuje. Ale stalo se to. A každá její oběť se ve chvíli, kdy ji zabila, tvářila podobně. Úplně se jí vybavovaly obličeje všech těch, které zbavila života. Až jí z oka vytekla slza. Ale jen jedna. Ve studu před sebou samou ji utřela, vzdálila se od okna a raději si šla vyčistit zuby nepříliš kvalitním kartáčkem, který dostala. Do zrcadla se ale nepodívala. Nechtěla se v tu chvíli vidět. Měla opravdu špatný pocit.

Sam, připoután ke křeslu, také hodně přemýšlel o svých činech. Když Pérez vyřkl jména některých z jeho obětí, vybavil se mu každý moment, který s nimi strávil. Úplně se přenesl do honosné čínské restaurace, ke stolu, u něhož seděl Xu Huang. Úplně si vybavil, jak seděl v hospodě vedle Sabine Leroyové. Cítil, jak mačkal kohoutek, když ji v kanadském Yellowknife zastřelil. Cítil, jak mu pot tekl z čela, když to dvakrát napálil do skutečné superhrdinky, Joanny Deeringové, která byla schopna nasadit vlastní život za ochranu politika, se kterým veřejně nesouhlasila. "Vy to... jednou dostáněte..." uslyšel. To mu kdysi řekl Piotr Kolmogorov. Ve chvíli, kdy mu Weber s hrozivým úsměškem tiskl nůž do břicha. Webera to vše děsilo. Všechny ty strašné vzpomínky. V hloubi srdce cítil, že potlačoval pocit viny. On nedokázal být masovým vrahem. Troška empatie v něm přece jen byla. Možná ji potlačily hrůzné činy otce. Ale Sam se chvěl zlostí sám na sebe. Proč sám sobě dovolil to vše udělat? Ale již není cesty zpět, pomyslel si naposledy. Pak mu něco blesklo hlavou.

Zavřel oči a začal se soustředit. Snažil se z hrudi vytlačit nahoru kousek té Ngoyovy síly. Kousek té látky. Snažil se ji ovládnout. Přemístit ji. Výše. A výše. Povedlo se. Dotkla se toho hrotu, který měl v krku. A začala jej tlačit ven. Uvolnila obojek. Bylo to však moc. Sama to úplně vyčerpalo. Byl by omdlel, kdyby neměl tak silné nutkání se odsud dostat. Snažil se část té látky přemístit do ruky. Cítil, jak se pohybuje v jeho tepnách. Zatlačil. Doslova si sám ublížil. Samovolně otevřel ránu ve svém zápěstí. Vytekla trocha krve, ale rána se rychle začala zacelovat. Látka však opět uvolnila pouto. Sam z něj vytáhl ruku. Strhl si obojek z krku, a pak si okamžitě osvobodil druhou ruku. Vstal z křesla. V tu chvíli se začal ozývat alarm.

Weber prorazil dveře. Byl pořád dost silný. Vyběhl schody a prvním dvěma hlídačům, jež potkal, dal pár mocných ran do obličeje. Nastasya uslyšela alarm. Poprvé po celém dni se usmála. To je určitě Sam! Je v budově, a chystá se ji osvobodit!

Jednomu z vojáků utrhl Weber z opasku bombu. Nesl si ji s sebou. Z dalšího se pod pohrůžkou smrti pokusil vytáhnout důležitou informaci.
"Kde je Nastasya Savina? Kde je, mluv!!!" zařval mu Weber do obličeje.
Voják odmítl odpovědět. Weber mu dal ránu do obličeje, ale nechal ho žít. Ani nepřemýšlel, proč. Vyběhl do nejvyššího patra budovy. Vrazil do první cely a osvobodil tak nějakého kolumbijského zločince.
"Díky, kámo," usmíval se darebák. Weber si něco zamumlal a hodil na něj vytržené dveře, čímž ho asi pořádně zranil. Pak otevřel další celu. Tady byla Nastasya!

"Padáme odsud!" zakřičel na ni a popadl ji za ruku.
"Ani se nehněte!" ozvalo se zezadu. Do cely vkročili Pérez, Kia a další tři policisté.
"A jinak co?" zeptal se Weber. Ne však klasickým arogantním tónem. Snad poprvé se v jeho hlasu projevil jakýsi strach o Nastasyii, o sebe samotného, a jakési uvědomění.
"Jinak ji zastřelím," řekl Pérez a zamířil pistolí na Nastasyi.
"Tak to nedovolím. Mějte se tu," řekl rozhodným, ale vůbec ne zlým hlasem Weber a hodil na ně odjištěnou bombu.
"¡Salí!" zařval Pérez a strhl k sobě Kiu a jednoho z policistů.
Bomba vybuchla. Jeden policista okamžitě uhořel, druhého zasypaly sutiny. Pérez, Kia a jejich kolega naštěstí vyvázli živí.

Weber, držící Nastasyi, vyskočil z okna. Dopadli na silnici pod budovou. Weber dopadl na nohy a zlomil si je. Nastasya se na zemi jen převalila, ale spadla doslova z výšky méně než dvou metrů, a tak se jí nic nestalo. Přiběhla k nějakému autu a otevřela jeho dveře.
"Pojď!" zvolala na svého přítele. Ten se jen těžce zvedal ze země, ale zlomeniny se hojily. Do minuty se postavil a dokulhal k autu.
"Promiň za všechno," řekl Sam.
"Jak to myslíš?"
"Prostě za všechno. A teď jedem," odpověděl Sam. "Zkus prosím nikoho nepřejet. Žádný další mrtvoly."
Nastasya to pochopila.

Pérez ani Kia to však ještě nehodlali vzdát! Jakmile se Pérezovi ocitl v ruce mobilní telefon, zavolal na velitelství. "Dejte mi helikoptéru! Munici zápalných střel, plamenomety, bomby... Všechno, co máte! Sam Weber a Nastasya Savina budou sprovozeni ze světa!"

___

Konec 8. části.
Příští část, "Velký útěk", bude již předposlední.

7. část: Kia

Do malého kupé v otřískaném, starém vlaku vstoupil Sam Weber, nyní již oblečený v civilu. Měl na sobě bílou košili, manžestráky a na hlavě měl modrou kšiltovku. Cestující, před které si sedl, si ho se zájmem prohlíželi. Šlo o rodinu; dva už trochu starší Kolumbijci s malým, asi tak pětiletým synkem. Či snad vnukem? Zvláště ten na něj neustále hleděl, což Samovi vůbec nebylo příjemné. Děti přímo nesnášel. Hleděl z okna. Nezbedný chlapec k němu náhle přistoupil s lepící páskou v ruce. Utrhl z ní kousek, a pomalu se přibližoval k Samovi. Asi ho chtěl nějak poškádlit, rozhodně nebyl dobře vychovaný. Otec nebo děd, ať už to byl kdokoliv, na něj vykřikl, stáhl ho k sobě a vztáhl na něj ruku. Sam se prudce otočil, a jak to celé uviděl, vzpomněl si na svého otce a na sebe, jak od něj dostával výprask. Živě se mu před očima objevil malý Sam Weber, kterého takto podobně otec uhodil rákoskou po hlavě jen proto, že byl opilý a naštvaný, a na někom si chtěl vylít svou zlost.

Sam vyskočil ze sedátka a dal muži ránu do obličeje. Tím mu úplně zlomil spodní čelist. Muž měl košili i kalhoty celé od krve, jež také kapala ze Samovy ruky. Hleděl na to celé se zděšením a s třesoucí se rukou. Malý kluk začal brečet. Sam přestával vnímat. Měl pocit, že mu v uších něco hlučí. Přišlo mu náhle zcela odporné, že takto neznámému ublížil. Zrychloval se mu tep. Poprvé v životě měl po ublížení někomu pocit, že omdlí. Vymotal se z kupé a v chodbičce otevřel okno. Žena již řvala na celé kolo a k Samovi přibíhal průvodčí. Na něco se ho španělsky ptal, Sam však nebyl schopen odpovědět. Křičící žena pak přivolala průvodčího do kupé, a ten tak zjistil, co se vlastně stalo. Sam se vzchopil a rychle vešel do dalšího vagónu. Chtěl na toaletu, kde by si ruku omyl od krve. Ale bylo obsazeno. Sam si tedy sedl ke dveřím a zase nahlas vydechl. V tu chvíli kolem něj prošla docela nenápadná Kolumbijka, oblečená jako prodavačka občerstvení. Ani si ho nevšimla. A Weber jí taky nevěnoval moc velkou pozornost.

Ovšem ta Kolumbijka nebyla žádnou prodavačkou občerstvení ve vlaku. Ve skutečnosti patřila k tajné policii, a byla kolegyní Jarola Péreze. Jmenovala se Kia García, a u tajné služby pracovala už deset let. Měl-li někdo Sama Webera po jeho útoku na vojenskou stanici poblíž Sarta sledovat, a to nenápadně, pak to byla ona. Vlak mířil do města Bucamaranga, nedaleko od Magdalenina údolí. Weber doufal, že se tam konečně zase shledá s Nastasyií. Netušil, že mu někdo půjde po krku, a tím někým bude právě Kia.

Nastasya konečně došla do malé vesnice na břehu řeky Magdaleny. Blížila se třetí hodina odpolední, a Nastasya měla neuvěřitelný hlad. Když si všimla skupiny slepic na dvorku před jedním domkem, rozhodla se konečně si s pomocí nože opatřit potravu. Skočila po jedné slepici a bodla jí nožem do krku. Slepice začaly zděšeně kdákat. Nastasya skočila za keř se zabitou slepicí jen pár vteřin před tím, než ji mohl majitel slepic, vycházející z domu, zahlédnout. Nastasya se se svým pozdním obědem odplazila do zdánlivého bezpečí lesa. Měla pocit, že je to krok zpět. Hledala civilizaci, a teď před ní zase utíká. Jakmile byla v dostatečné vzdálenosti od vesničky, zapálila oheň. Věděla, jak ho rozdělat s pomocí pár klacíků. Trvalo to dlouho, ale ta námaha se vyplatila. Potom si opekla dvě velká slepičí stehýnka. Konečně měla něco k jídlu.

Vlak dojel do Bucamarangy, a Sam Weber z něj vystoupil na špinavé nádraží. Přemýšlel, co udělat dál. A právě v tu chvíli ho obklopilo několik policistů. Mluvili na něj anglicky.
"Budete muset jít s námi. Zavolali nám, víme, co jste provedl ve vlaku. Stanice je nedaleko odsud, jistě rád vysvětlíte, proč jste to tomu muži provedl," řekl policista s knírem.
"Nic vysvětlovat nebudu," odpověděl mrzutě Sam a dal se do kroku.
"To teda budete," zasupěl mu do ucha policista a zmáčkl mu ruku.
Sam se zlověstně usmál a rukou trhl tak, že policista vyletěl do vzduchu a narazil hlavou o sloup. Ostatní na Sama vytáhli zbraně.
"Tohle už mě nebaví..." řekl Sam a odpochodoval pryč. Jeden z policistů na něj vystřelil, netřeba však popisovat, co se s kulkou a Samovými zády stalo.

Jakmile vešel do opuštěné uličky poblíž nádraží, uslyšel, jak na zeď někdo skočil. Otočil se, ale nikoho neviděl. Na zdi nikdo nestál ani neseděl. Šel tedy dál. Nebyl příliš obezřetný, nepotřeboval to. Jenže najednou na něj zpoza zdi dopadla zapálená sirka. Zapálila jeho košili. Sam se příšerně vyděsil. Díval se na vše kolem sebe, ale nikoho neviděl. A plameny se už začínaly dotýkat jeho kůže na rameni. Sam přiběhl k popelnici, popadl její víko a poměrně komicky se s jeho pomocí pokusil plamen uhasit. V tu chvíli dostal další zásah. Do zad mu vletěla jakási zapálená střela. Weber zařval jako vyděšené zvíře, zahnané do rohu, a otočil se, jen aby spatřil Kiu, která na něj mířila speciální zápalnou puškou.
"Jste mrtvý," řekla Kia, "Maxi. Nebo Same?"
Webera překvapilo, že znala jeho identitu. Nedokázal nic říci. Plameny ho doslova pojídaly.
Kia po něm znovu vystřelila, ale Sam se tentokrát zapálené střele vyhnul. Odpadky vedle popelnic začaly hořet.
Weber se vběhl do prvního domu, obrovskou silou vyrazil dveře. Zavřel se do něčí koupelny. Natáhl k sobě sprchu, když tu dostal další ránu, přímo do hlavy. Kia po něm střílela z otevřeného okna. Weber se začal hasit. Vzal do ruky dlaždici, ležící vedle umyvadla, a prohodil ji oknem. Kiu nezasáhl, ale její zbraň ano. Kia se sklonila pro svou pušku, ovšem v tu chvíli již Sam vyskočil oknem ven, popadl ji za krku, zvedl nad zem a pak odhodil asi tak o tři metry dál.

Kia vytáhla z opasku výbušninu a hodila ji po Weberovi.
"Sakra!!!" zařval naštvaně Weber a uskočil. Výbušnina dopadla ke zdi toho domu a celý ho zdemolovala.
Weber se dal na útěk. Kia běžela za ním. Vytasila pistoli a střílela po něm. Weber naskočil na něčí moped a rozjel ho. Stejně tak Kia skočila na motorku, jejíž majitel ji jen uviděl ujíždět, a něco sprostě křičel.

Kia prostřílela pneumatiky na mopedu. Sam z něj spadl. Motorkou ho pak přejela, čímž mu však nijak neublížila. Na Weberovu hlavu to byl ale velký tlak, a z nosu mu vytryskl proud krve. Ovšem rány se rychle zacelily. Skočil na střechu auta jedoucího kolem. Kia ho na motorce doháněla. Sam na ní seskočil, a povalil jí k zemi. Oba je téměř přejelo další auto. Weber vytáhl z Kiina opasku nůž a zabodl jí ho do ruky. Kia zařvala bolestí a kopla ho mezi nohy. Překvapivě to fungovalo! Weber se zhroutil. Kia mu přirazila k zádům pípající čip a dala se do běhu.
"Sakra! Kruci! Ne!!!" řval Weber. Nedokázal dosáhnout na čip na zádech. Chytrá holka, dala mu ho tak, kam prostě nemohl dosáhnout.
Čip explodoval. Weber byl zanechán na kraji silnice s obrovskou dírou v zádech. Pomalu se však zacelovala. Kia k němu opět přiběhla a do rány v zádech začala střílet z pistole. Weber si z rány doslova vytrhl kousek masa, který se, když nebyl napojen na zbytek těla, proměnil v jakousi slizovou kuličku. Hodil ho Kie do obličeje. Kia okamžitě spadla na zem. Kulička se roztekla a pokryla celý její obličej.
"Bůh ti žehnej, Ngoyi. I když seš blbec," zašeptal si pro sebe Weber. Zranění se zhojilo. Přišel k dusící se Kie a kopl ji.
"Nepleť se mi do cesty," zařval na ni.
Kia vytáhla z opasku plynový granát a odjistila ho. Teď se i Weber začal dusit. Pak se Kie podařilo odtrhnout sliz z obličeje. Hodila ho na zem. V tu chvíli pro něj Weber natáhl ruku, jenže Kia zase škrtla sirkou a sliz zapálila. Ve vteřinách se rozplynul. Weber se vzmohl, vstal a dal Kie ránu pěstí do břicha. Ona ho ale zase kopla do holeně, a on opět upadl. Jak ležel v tom plynu a kašlal, unavoval se. Kia už skoro také nemohla dýchat, a proto se plazila pryč.

Šedý oblak plynu se po chvíli ztratil. Weber ležel na zemi úplně vyčerpaný. S malým kouskem slizu, který teď shořel, a byl tedy nenávratně ztracen, byl Weber trochu oslaben. Jeho tělo si nedokázalo vytvářet nové nestálé molekuly, jako to Ngoyovo. Mohl teď přijít až o čtvrtinu své síly. A to bylo dost. Kia po něm opět vystřelila. Zasáhla ho do spánku. Weber jen zaskučel. Celý se třásl. Trvalo mnohem déle, než kulka vylezla z jeho hlavy, ze zacelené rány. Kia nešetřila municí a střílela mu do hlavy, co to šlo. Pak však ucítila, že přestává vnímat. Nejspíš se nadýchala až příliš toho plynu. Zmáčkla tlačítko na vysílačce, kterou měla také na opasku, a omdlela. Okamžitě k ní přijel černý vůz a do něj jej vzala další žena, podobně oblečená jako ona. Řidič, Kolumbijec v černých brýlích, ji upozornil na to, že Kiina oběť se probouzí a utíká pryč. Nebyl ale čas na to dbát...

Večer se Nastasya ocitla zpět ve vesnici. Zamířila do obchodu s oblečením. Byl to chudý obchod. Alarm představovala rozsvícená žárovka a podlouhlý pípavý zvuk, vydávaný zařízením ve zdi. Zničit oba během dvou vteřin s pomocí nože nebyl pro trénovanou zločinkyni a vražedkyni Nastasyii žádný problém. Hodila na sebe tmavě modrou mikinu s kapucí a popadla také pár kožených rukavic, jež by se jí mohly v budoucnu hodit. Vyšla ven z obchodu, nasadila si kapuci, a pak s šokem vykřikla. Právě dostala ránu uspávací šipkou do ramene. Vytrhla si ji, a uviděla Jarola Péreze, stojícího za rohem.
"Promiňte, dámo, ale vy se mnou jedete do Bogoty," řekl Pérez.
Nastasya ztratila vědomí.

Když se probudila, nejspíše dalšího dne ráno, byla už v cele. A nejspíše v hlavním kolumbijském městě. Jak ji teď mohl Sam zachránit? A jak se vlastně Pérezovi podařilo jí tak rychle najít?

Pérez se ve stejné budově setkal s Kiou. Potřásli si rukama.
"Sam Weber bude nejspíše stále v Bucamuranze," řekl Pérez, "najděte ho, prosím, a sdělte mu, že máme jeho přítelkyni."
"Dobrá, Jarole," usmála se Kia, "bude mi ctí ho zase trochu rozpálit."

Pérez vstoupil do Nastasyiiny cely. Nepokoušela se ho napadnout, nestálo to za to. Navíc měl u sebe pistoli.
"Vím moc dobře, kdo jste. Slečna Savina z Ruska. Toronto, 2015. Páni. To byla akce, co? Ještě lepší než Bělehrad o rok dříve. Ovšem ta akce ve vodách Britského indooceánského území nebyla příliš úspěšná, co? Rok 2017, nemýlím-li se. A pak jste se ztratila ze světa nejlepších zločinců světa... Tedy až doteď," povídal dlouze Pérez, "bude mi ctí dostat vás i vašeho přítele navždy do vězení. A je mi ctí, že se tak stane právě zde, v mé zemi. Daleko od vašeho domova. Nebude to pro vás největší trest?"
"Nikdy ho nedostanete," zasmála se Nastasya.
"Víte, že včera už ho skoro měli? Včera ho skoro měli, a dnes ho dostanou. A nebo pozvou sem. Záleží na tom, jak to vezmete. Hele, nechci být zlý. Ale jste kriminálníci, a ti patří za mříže," odpověděl Pérez.

___

Konec 7. části.