Asi tak dvaatřicetiletý opálený Evropan s pohublým obličejem a v růžové košili se podíval na svou přítelkyni, rozcuchanou brunetku v bílém tričku. Opírali se o své auto, se kterým měli být na lodi přepraveni přes Orinoko z venezuelského přístavu Puerto Carreno do kolumbijského přístavu Puerto Ayacucho. Oba byli znavení a vyřízení po dvoutýdenní cestě venezuelskými mokřady Los Llanos. Neměli peníze, neměli jídlo ani pití, ba ani náhradní oblečení. To auto, kterým sem přijeli, bylo kradené.
"Venezuelsko-kolumbijská hranice je pěkná svině," řekl muž, "ale že to bude trvat tak dlouho, to jsem si teda nemyslel."
"Ještě aby nás nevzali," odpověděla jeho přítelkyně.
"Když si pomyslím, jak dlouho jsme čekali v řadě v DIAN... Jaké problémy byly s falšovanými papíry na venezuelském konzulátu... Heh, divím se, že nepoznali, že to auto vlastně není naše..."
"S tím alkoholem jsi to vyřešil dobře," usmála se žena.
Chlapík se zasmál.
"Jsem na tyhle věci školenej," řekl, "horší lidi, než v departmentu SIJIN jsem v životě neviděl. Největší problém mi dělali v Yellowknife před pár lety..."
"Jako policie? Jak ti kdy mohla dělat problém policie?"
"No, zabil jsem tu francouzskou buchtu," zašeptal muž, "a oni mě za to pořádně vyslechli. Ty jo, dobrý to nebylo."
Mluvili spolu rusky, ale přízvuk toho muže se trochu lišil od klasického ruského přízvuku jeho přítelkyně. To proto, že byl Estonec. Jmenoval se Samuel Weber, ale každý mu vždycky říkal Sam. Byl to muž s podivnou minulostí. Všude nyní vystupoval pod falešným jménem Max Ilves.
Ta žena také nebyla zrovna svatoušek. Zřejmě měla zkaženého Estonce ráda hlavně proto, že měla sama srdce začerněno těmi nejhoršími činy. Její jméno bylo Nastasya Savinna. Ruska původem z Kazaně.
Z rozhovoru je vyrušil statný Venezuelec s hustým černým knírkem a culíkem. Měl neskutečně vážný výraz v obličeji a oba si prohlížel s nedůvěrou a podezřením.
"Všechny papíry jsou v pořádku, pane Ilvesi," řekl překvapivě plynnou angličtinou, "vaše vozidlo nyní může na trajekt."
Podíval se na hodinky. "A pospěšte si. Za dvacet minut se odplouvá," dodal.
O něco později stáli Nastasya a Sam na lodi u svého terénního vozidla a pohlíželi na vody řeky Orinoko.
"Ještě není všemu konec," řekl po minutách mlčení Sam, "za chvíli nás budou kontrolovat na kolumbijské straně řeky."
"Říkám ti, jestli na tebe sáhnou," řekla drsně Nastasya, "vyrvu jim z rukou pistole a rozstřílím jim hlavy."
Sam ji objal v pase. "To nebude třeba," řekl, "protože všechny ty papíry jsou stejně v pořádku."
"Seš na to vyškolenej," odpověděla Nastasya.
Zatímco se na palubě líbali, pozoroval je ten Venezuelec s culíkem, který byl také na lodi. Jejich ruštině sice nerozumněl ani slovo, ale intuitivně moc dobře věděl, že se baví o nějakých špinavostech. Zkoumavě si oba prohlížel a snažil se zapamatovat každý detail jejich obličejů. A v neposlední řadě si do poznámkového bloku zapsal i poznávací značku automobilu. Pak se z malé místnosti odebral do podpalubí a po zbytek plavby se už o Sama a Nastasyi nezajímal.
Z Puerto Ayacucho se Sam a Nastasya autem přemístili do kolumbijské vesničky Casuarito. Většina budov zde byla posprejována, lidé vysedávali před domky a kouřili cigarety, jejichž zápach rozhodně nezmenšoval hustotu tropického vzduchu. Na úřadu se Sam téměř nepohodl s pár důležitými lidmi. A to tvrdil, že jsou se svou přítelkyní pouze turisty z Evropy. Důkladná prohlídka vozidla si je pořádně podala. V autě nebylo nic - žádné zásoby, zkrátka nic. Jen poslední galon benzinu. Ale také žádné zbraně či drogy. Nedalo se nic dělat. Nakonec jim bylo po pár hodinách umožněno zůstat v Kolumbii.
Nastasya za tmy vystoupila z auta a došlápla vedle něčeho, co nahlas zasyčelo. Zachránila ji jen rychlá reakce. Jinak by ji syčící tvor uštkl do nohy, a v této části světa by jedovaté hryznutí nejspíš znamenalo jistou smrt. Sam se prosoukal k otevřeným dveřím automobilu a rozsvítil malou baterku. Ve světle ten tvor udělal další výpad. Byl to neotropický chřestýš, totiž chřestýš brazilský. A navíc šlo o mladého jedince. Neměl víc než padesát centimetrů na délku, ale v klubíčku, ze kterého vystupovala jen otevřená tlama s velikými jedovými zuby a neustále chřestící ocásek, vypadal mnohem menší. Sam s autem trochu popojel. Před otevřením dveří po obou stranách ještě zkontroloval, zda tam náhodou zase nečíhá nějaká potvůrka.
Neměli kam jít. Sedli si na střechu auta. Všude kolem byla tma a z křovin vycházely podivné zvuky. Každou chvíli se něco nahlas zatřepetalo. To byli nejspíš netopýři, kteří zde v obrovském množství chytali noční hmyz.
"Tak, co teď?" zeptala se Nastasya a unaveně si promnula oči.
"Zůstaneme na střeše. Nebo aspoň já. Jestli chceš, běž si lehnout do auta," odpověděl Sam.
"Jsem ráda, že jsme si při cestě sem ještě naplnili petláhve vodou," řekla Nastasya.
Zase tam jen tak mlčky seděli a dívali se po temném okolí.
"Proč ses na tohle dal?" zeptala se Nastasya.
"Na co? Jako na tuhle cestu? Proč ses na ni dala ty?"
"Ne, já myslela... Na to, co děláš. Celý svůj život."
"Protože jsem chtěl."
"Chtěl jsi zabíjet lidi?"
"Co je na tom blbýho?"
"Sama si někdy říkám, že to možná není..."
"Nastasyo," odpověděl vážně Sam, "mě je jedno, co si někdy říkáš. Náš osud je beztak stejný. Oba víme moc dobře..."
"Co když to nevíme moc dobře?"
"Meleš z únavy," odpověděl naštvaně Weber.
"Když jsem se přidala v sedmnácti do pouličního gangu v Kazani, kterých tam tehdy byly mraky, vůbec jsem o ničem nepřemýšlela. A teď po té spoustě let začínám mít pocit, že to mohla být chyba... Že by nebylo tak špatné sedět si někde ve vyhřáté pracovně a ťukat na klávesnici. Nebo uklízet záchody na školách."
"Takže lituješ své kariéry a toho, že jsi tady nakonec se mnou?"
Nastasya se zamyslela. "Vlastně... Ani ne. Nelituju. A nelituju toho, že jsem tady s tebou."
"Víš co? Brzo seženeme prostředky ke zbohatnutí. Slibuju. Kolumbie je super země, kde se toho dá dosáhnout. Jenom někde sehnat zbraně, a bude."
"Byl jsi už někdy takhle na dně?" zeptala se Nastasya.
"Na dně? Myslíš, že jsme na dně?"
"Tak trochu... Za práci v baru byly aspoň peníze."
"Tak na to dno nás dostal ten odpornej Pierre Leroy," odpověděl naštvaným hlasem Weber, "a to jenom proto, že se nedokázal vyrovnat se smrtí své pitomé sestry. Chtěl mě zavraždit... Ale já mu to nezazlívám. Je to prostě blbec."
"Nikdys mi beztak neřekl, proč jsi jí zabil," řekla Nastasya.
"Zaplatil mi za to Zhou Len," odpověděl hořce Sam Weber.
"No jo... Škoda, že už nežije."
"Dobře mu tak. Ten chlap si myslel, že vypustí do New Yorku bandu nějakých gigasaurů a ovládne tím svět... Blázen to byl. Ale platil dobře."
"Znal jsi Leroyovu sestru?"
"Znal jsem ji dobře," pousmál se ďábelsky Weber, "jela po mě, když jsem se k tomu zatracenému týmu přidal na jejich výpravě do Skotska. Tvrdil jsem jim, že jsem jejich obdivovatel... Zhou Len mě samozřejmě platil za všechno, co jsem dělal. Proboha, to je už dávno. Ani se mi na to nechce vzpomínat. Byly to divný doby."
"Cítil ses slabý?"
"Proč se na tohle ptáš, Nastasyo? Ale... Počkej, co to s tím má co dělat?"
"Jak se jmenovala ta potvora, co ti tohle udělala?" zeptala se Nastasya a prstem ukázala na celý Weberův trup.
"Claude Ngoy," odpověděl Weber trochu hořce.
"Měl jsi ho rád?"
"Ne, neměl. A nechceš si už lehnout? Pořád mi pokládáš takové divné otázky!" rozčilil se Weber.
"Ty seš fakt k sežrání, když se zlobíš," odpověděla Nastasya, zavřela oči a usnula v jeho náručí.
Weber také zavřel oči. Z nějakého důvodu se neustále v mysli vracel do doby, kdy si poprvé připadal proklet. Ve snu, v neskutečně živém snu, který byl vlastně vzpomínkou, se ocitl doma. Doma v Estonsku. Někde ve vesnici. Stál v chladné kuchyni a brečel. Řval. Zakrýval si oči. A přitom jako malé dítě stál na místě. Nemohl utéci. Nevěděl, co dělat. Chtěl by tu ubohou osobu chránit a nemohl! Neměl na to sílu! Kolik mu bylo let? Tomu chlapci, který vídal doma věci, které by žádné dítě nemělo vidět? Rozbitá flaška od alkoholu ležela v tisících střepech na podlaze. Vylitý alkohol se mísil s rudou krví. Jeho matka skučela, jako by byla zaživa trhána nějakým netvorem. Realita k tomu neměla daleko. Ten drsný, vousatý opilec, který držel v ruce nějakou hůl a ubíjel ji s ní, byl jeho otec. Matka padala k zemi, Samovi tekly z očí slzy a z pusy sliny, a konečně se odhodlával k útěku. Utíkal nemotorně. Zakopl o práh. A pak měl pocit, že se něco zakouslo do jeho zad. Něco ostrého. Neviděl to. Avšak bolelo to nesmírně.
Krajinou se ozval bolestivý řev. Weber se probudil z noční můry, svíral v rukou Nastasyu, jako by ji chtěl chránit, asi tak, jako chtěl kdysi chránit svou matku. Při probuzení sebou tak prudce trhl, že div nespadl ze střechy auta. Nastasya byla úplně vyplašená. Seskočila z auta a rozsvítila baterku. Sam brečel. Třesoucíma rukama si kryl obličej.
"Maxi?" zeptala se vystrašeným hlasem. Svého přítele byla zvyklá oslovovat jeho falešným jménem. Naučila se to, protože s ním tak mluvila na veřejnosti.
"Něco se mi zdálo..." řekl Weber. Utřel si slzy a také seskočil z auta.
Nastasya byla trochu zmatená. "Lehnu si do auta," řekla.
Weber pokýval hlavou.
"Asi by ses měl napít," řekla a podala mu petláhev s vodou.
"Díky," odpověděl Sam, ale nenapil se. Vodou si polil hlavu. "Sorry," řekl a zasmál se.
"Zase se ti zdálo o..."
"O domově? Jo, jo, zdálo. Fuj."
Nastasya věděla, že Sam teď bude muset zůstat o samotě, tak si tedy lehla do auta. Sam se s rozsvícenou baterkou procházel po okolí. Občas světlo jeho baterky osvítilo nějakého toho netopýra, po chvíli dokonce na listu keře našel i spící ještěrku. Snažil se nějak zapomenout na ten sen, a tak neustále pozoroval své okolí, aby své mysli ulevil a naplnil ji něčím novým. Jenže to nešlo. Jeho dětské trauma bylo příliš silné.
Do rána nespal. Až po nějaké době se mu podařilo myslet konečně na něco jiného. Nikoliv na minulost, ale na budoucnost. Na to, jaké možnosti jim bude skýtat kolumbijský venkov. Určitě se tu najdou zbraně, možná i něco k pašování, a spousta peněz. Při přemýšlení si však Weber byl vědom toho, že velkou budoucnost nemá. Bylo snad lepší, když byl zkrátka zaměstnán Zhou Lenem, Claudem Ngoyem nebo nějakou teroristickou organizací? Měl pocit, že je zde sám... Na Nastasyi teď vůbec nemyslel. Možná pro něj nebyla tak důležitá...
Krátce po desáté přijel před jeho hotel, ze kterého byl nádherný výhled na řeku Orinoko, obyčejný jeep. Z něj vystoupil štíhlý, vysoký Kolumbijec s vlasy na ježka a bez vousů. Měl na sobě modrou košili a šedé kalhoty, a chodil v kvalitních teniskách. Patřil k tajné policii.
"Rád vás vidím, pane Pérez," řekl Venezuelec a podal mu ruku.
"Můžete mi říkat jen Jarol," usmál se Kolumbijec, "vždyť už se tento rok vidíme popáté. A to je teprve únor."
"Jak chcete."
"Tak co pro mě máte?"
"Takovou zajímavou dvojici," odpověděl Venezuelec.
Kolumbijský tajný policista se usmál, až se mu u očí vyrýsovaly vrásky. "Perfecto," řekl.
___
Konec 1. části.
