Bylo to zvláštní. Dát si za cíl nikoho nezranit. Nikoho nezabít. Nikomu již neublížit. Nastasyii i Samovi se úplně ulevilo. Měli pocit, jako by někdo odtrhl od jejich srdcí čip, který potlačoval jejich soucit. Po té strastiplné cestě, na jejímž konci mohlo být vězení v Bogotě, se jejich pohled na svět úplně změnil. Nejprve cítili vinu, a pak soucit. Ale přesto chtěli uniknout. Zůstat zavření do konce života, to by byl ten nejhorší trest. Snad ještě není pozdě. Snad se sebou ještě mohou něco udělat. Přestože i teď bojovali o život, cítili se neuvěřitelně optimisticky. Teď to byli kolumbijští policisté a vojáci, Pérez, Kia a ostatní, kdo byli ti špatní. Ti, kteří se jim snažili překazit stát se lepšími lidmi. A přitom si ani Nastasya, ani Sam nepřáli nic víc.
Těsně za autem explodovala výbušnina, kterou pod jeho kola hodil jeden z motocyklistů. Ještě, že Nastasya přidala plyn. Jinak by auto vyletělo do povětří.
"Nech sem přijet jednoho z nich," navrhl Sam, "vystrčím z okna ruku a vytrhnu mu samopal. Pak prostřílím kola jejich motorek..."
"Fajn," odpověděla Nastasya a trochu zpomalila.
Jeden z jezdců přijel k přednímu oknu. Sam při i tak rychlé jízdě udělal přesně to, co Nastasyii řekl, že udělá.
"Netrefils ho, že ne?" zeptala se Nastasya.
"Určitě ne," odpověděl vážně Sam.
S pěticí jezdců se konečně vypořádali, ale útěku ještě nebylo konce. Vlastně teprve začal.
Nad silnicí přímo ve středu Bogoty kroužil vrtulník. V něm byli Pérez a Kia. Pérez popadl rukojeť kulometu a vypálil po autě výbušnou střelu. A to ve chvíli, kdy se v okolí deseti metrů od auta nenacházel žádný další vůz. Nastasya dostala vozidlo do smyku. Kusy silnice vyletěly do výšky alespoň pěti metrů.
"To byla hnusná rána!" zařval Weber.
Pérez zatnul zuby zlostí.
"Teď je kolem moc aut. A navíc se tam tvoří kolona, protože jsme spálili kus cesty... Zkuste je dostat tam dole!" řekl Pérez Kie. Ta pokývala hlavou a vyskočila z vrtulníku. Neměla však u sebe padák. Nepotřebovala ho. Roztáhla ruce a nohy, na které byla napnuta blána. Plachtila dolů jako poletucha. Když Sam vykoukl z okna a uviděl Kiu, oblečenou v černém s tím zářivým plachtícím zařízením, úplně se vyděsil. Kia přistála na střeše auta. Okamžitě na ni hodila malý kruhový předmět, jenž se na ní pevně uchytil. Byl to lokátor. V případě, že by neuspěla, mohla by později auto snadno najít. Zabodla do střechy jakousi dýku, pořádně pevnou dýku. A s její pomocí udělala ve střeše kolečko.
"Zkus ji setřást!" vykřikl Sam na Nastasyi.
Ta dostala auto znovu do smyku, a Kia z něj téměř sletěla. Jenže v poslední chvíli dýku do střechy zase zabodla. Držela se na místě.
"Kolosium," zašeptal Weber.
"Co?!" zvolala Nastasya.
"Tohle je ten kov..." odpověděl Weber, a pak se auto zase zatočilo, "ze kterého má dýky ten pošuk, co pracuje pro...", opět otáčka, "Lovce kryptidů! Ten Japonec!"
"Představuje pro nás nebezpečí?"
"Ta dýka? Pro mě ne, pro tebe jo, a pro tohle vozidlo taky!"
Kia hodila do otvoru ve střeše bombu. Dopadla Nastasyi na hlavu.
"Nauč se chovat!" zařvala Nastasya. Vyhodila bombu oknem ven. Vybuchla na vozovce. Jedno z aut vyletělo do vzduchu, ale řidič naštěstí stačil včas vyskočit ven.
"Tohle bylo o fous," poznamenala Nastasyia, "ten chlap to skoro schytal."
"Jdu na střechu. Zkusím jí shodit," řekl Sam, otevřel dveře a jako zvíře vyskočil na střechu auta. Kia se zvedla a zabodla mu dýku do krku. Weber zařval bolestí. Vytryskla krev. Pomalu si dýku z rány vytáhl. Zranění se sice zacelovalo, ale pomaleji než dříve. Sam skutečně nebyl tak silný jako dříve. Kdo ví, kolik z Ngoyových nestálých molekul v něm spálili. Po mnoha měsících měl pocit, že je víc jako člověk než jako Ngoyův hybrid. Byl skutečně oslaben. Když dal Kie první ránu do obličeje, sotva jí ublížil. Kia zařvala zlostí a skočila na něj. Nohama doslova obejmula jeho hlavu a krk, a pak sevřela. Skutáleli se po střeše až na zadní okraj vozu. Tam ji Weber konečně odhodil. Ale jen tak tak se držel auta. Navíc mu ze střechy sklouzávaly ruce.
Kia se ve vzduchu stabilizovala s pomocí svého poletušího zařízení. Nefoukal teď příznivý vítr k tomu, aby se vrátila. Ale stále měla v ruce dýku. Jakožto cvičené bojovnici jí nedělalo problém ji přesně vrhnout po Samově hlavě. Weber to nečekal, a jakmile zbraň protnula jeho spánek, spadl na silnici. Někdo ho pak omylem přejel.
"Ne!!!" vykřikla Nastasya, zastavila a vyskočila ven z auta, a utíkala k Samovi. Zároveň se však k němu blížili další muži na motorkách, dva policejní vozy, a také vrtulník s Pérezem byl již blízko. První z motorkářů držel v ruce plametomet. Nastasya měla však samopal, který Sam před chvílí sehnal. Stačilo pár výstřelů do kol, a všichni ti chlapíci leželi na zemi. Nastasya popadla Webera, který byl v mdlobách, a vlekla ho zpět k autu. Vecpala jej dovnitř a pak ho rozjela. Následně do něj zezadu narazil policejní vůz. A jaký vůz to byl, připomínal spíš teréňák se sirénou. Natlačil vůz Nastasye a Sama na okraj silnice, a ke stromu.
Samovi skoro vylézaly oči z důlků. Snažil se, aby nestálé molekuly dosáhly jeho hlavy. Pomalu prolézaly jeho krkem, až se nakonec dostaly výše, a do rány, kterou zacelily. Sam popadl Nastasyi do náruče a vyskočil ven. Auto už bylo téměř rozdrceno. Dopadl na předek jejich pronásledovale, čímž jej úplně zdemoloval. Pak se tu objevil další chlapík na motorce. Vystřelil po Samovi z plametometu, a zasáhl ho. Ale Sam ho hned nato z motorky shodil.
"Proboha! Ty hoříš!" vykřikla Nastasya.
"Co se dá dělat," odpověděl Sam. Zatlačil část ngoyovské hmoty na zapálené místo. Plameny se ještě nikam jinam nerozšířily. Samovi odpadl kus ramene, a hned se zase zacelil, i když to příšerně pálilo a bolelo. Hmota na zemi úplně sežehla. Sam nahlas oddechoval.
"Tohle už je moc," řekl, "jestli mě zapálej ještě jednou, tak ta síla jde pryč. Mám toho v sobě jen málo. Míň, než jsem čekal. Míň, než oni předpokládali."
"Na tu motorku, krucinál!!!" zařvala Nastasya. "Letí na nás bomba!"
Hned jakmile se rozjeli, dopadla za ně další výbušnina. Pérez minul, ovšem nešetřil municí a házel další. Na silnici byl úplný chaos.
Z dálky na motorku zamířila Kia, stále plachtící vzduchem. Vystřelila po ní lokátor. To zase kdyby Sam s Nastasyí unikli. Pak se Kia konečně stáhla.
Uprchlické duo dosáhlo samého okraje hlavního města Kolumbie. Vyskočili z motorky a doběhli k autobusu, do kterého se hrnuly desítky lidí. Nastasya raději skryla samopal pod mikinu.
Dostali se dovnitř, aniž by si toho řidič, takový tlouštík zaměstnaný kouřením doutníku, povšiml. Vzadu bylo několik volných sedadel. Nastasya zakryla okno záclonou, aby na ně ze silnice nebylo vidět.
"Víš, kam to jede?" zeptal se Sam.
"Ne. Vůbec nevím," odpověděla Nastasya.
Pérezův vrtulník přistál u motorky na zelené pláňce v parku. Naštvaně vydechl.
"To musí tihle lidi pořád unikat?" řekl si pro sebe.
Pak k němu přikráčela Kia.
"Teď mi poslali záznam z kamery v autobusu, který míří do Timbiqui," sdělila mu, "víme, kde jsou. Pomocí vysílačky se spojíme s řidičem.
"Do Timbiqui?" podivil se Pérez. "Ti lidi jsou blázni! Tichomořské pobřeží Kolumbie je totální divočina!"
Pak chvíli přemýšlel.
"Kde je ten autobus teď?" zeptal se rázně.
"Poblíž Cali. Jedou už několik hodin," odpověděla Kia.
"Přichystejte letadlo. Ty dva dopadneme. A zabijeme na místě."
Autobus náhle zastavil za městečkem Santander de Quilichao. Sam a Nastasya se probrali ze spánku. Všichni si je tak zvláštně prohlíželi. Dveře autobusu se najednou otevřely a dovnitř vtrhlo několik vojáků. Najít tu dva Evropany vůbec nebylo obtížné.
"Ruce nad hlavu!!! Okamžitě! Nebo to do vás našijeme!!!" křičel vůdce skupiny.
Sam pohnul se záclonou. Popadl Nastasyii za ruku, chystal se vyskočit oknem ven. Ale první voják vystřelil. Nastasya to dostala do ramene. Vykřikla, podlomily se jí nohy, a zajela pod sedátko. Sam ji zvedl.
"Proboha, to snad ne," řekl.
Voják vystřelil znovu. Nastasya dostala další ránu. Úplně sebou škubla. Tentokrát kulka projela masem nad klíční kostí.
Sam byl úplně vyděšený. Z Nastasye stříkala krev, a on nevěděl, co dělat. Nakonec s ní přece jen proskočil oknem. Odnesl jí do hustého lesa, který lemoval cestu. Vojáci samozřejmě utíkali za nimi. Před autobusem jich bylo ještě více. Sama s cenným nákladem lehce následovali. A neustále stříleli. Sam se zatím vyhýbal kulkám, ale věděl, že dříve či později ho dopadnou.
"Tohle je konec, Maxi. Same," řekla Nastasya.
"Nedostalas to přece do srdce!" odpověděl Sam, stále ji nesoucí dál, s vojáky v patách.
"To je jedno. Vykrvácím," odpověděla Nastasya.
"Řek jsem už žádný další mrtvoly!"
"Neřek jsi to jim."
Na chvíli se ztratili v džungli. Sam začínal šílet. Nastasya krvácela, umírala mu v rukou, a vojáci se blížili. Teď, v tuto chvíli, ho sice neviděli, ale postupovali k němu. A on věděl, že jsou jen pár desítek metrů od něj. Už nebylo útěku... Měla snad Nastasya pravdu? Je tohle konec? Konec jejího života? A konec jakési šance na napravení? Konec možnosti stát se někým lepším, a zemřít nebo zůstat zavřen ve vězení do konce života?
___
Konec předposlední, deváté části.
Příští kapitola ponese název "Navěky?"
Žádné komentáře:
Okomentovat