"Člověk by nevěřil, co všechno pan Weber dokáže," reagoval na to Pérez a přistoupil k Nastasyi.
"Doufám, že až ho sem dostanete, utrhne vám hlavu."
"Proč taková brutalita, slečno?" podivil se Pérez.
Nastasya nevěděla, jak na to reagovat. Posadila se na své lůžko. Pérez však dále pokračoval v krátkém výslechu.
"Zabila jste docela dost lidí, slečno. Všichni to byli Kolumbijci, a všichni byli zabiti na kolumbijské půdě. Upřímně, mohlo by mi být jedno, co jste provedla v Torontu, v Bělehradě, v Britském indickooceánském území... Doma v Rusku... Mohl bych vás odsoudit pouze za zločiny v této zemi. Ale já to neudělám. Já se pokusím o to, abyste byla souzena a zavřena za všechny ty internacionální zločiny. Nicméně budu rád, když zůstanete ve vězení v této zemi," mluvil Pérez.
Sam Weber přišel k restauraci na náměstí v Bucamuranze. Odstrčil od stolu chlapíka v klobouku a s doutníkem v puse. Sebral ze stolu jeho flašku whiskey a napil se z ní.
"¿Tienes un problema?" vyhrkl naštvaně muž a chytil Webera za límec košile.
"Tonto," odpověděl Weber, vklidu dopil sklenku a pak s ní flákl muži o botu.
Ten to nevydržel a vrazil Weberovi do obličeje. Trochu mu tím zkřivil nos, dokonce vytekla kapka krve, ale to bylo vše. O pět vteřin později na Weberově obličeji nebylo znát, že vůbec ránu dostal. Muž na něj hleděl velmi naštvaně. Jeho oči plné zloby připomněly Weberovi otce.
Znovu byl přenesen do Estonska, ještě v době Sovětského svazu. Vzpomínal, jak se tiskl ke gauči a očekával další a další rány od svého opilého otce. Vybavilo se mu, jak se jeho matka obdobně krčila v rohu místnosti a s hrůzou sledovala, co otec prováděl malému Samovi. Mlátil ho do obličeje.
Sam dostal další ránu. Probral se.
"Déjame ir, imbécil!" zařval mu muž do obličeje.
Weber si uvědomil, že ho drží za ruce a nepouští. A ta rána ho pořádně naštvala. Představil si, že se teď může pomstít svému otci za všechna ta léta utrpení. Natlačil muže ke zdi a dal mu dvace ran do obličeje. Chlapík spadl na zem, obličej celý v krvi. Sam ho ještě pořádně kopl do boku. Zapraskalo to. Asi mu zlomil žebra. Pak se za ním objevily dva černé vozy. Vyletělo z nich několik tajných policistů v čele s Kiou. Zamířila na Webera podlouhlou pistolí, podobnou té, se kterou po něm střílela včera.
"Žádné blbosti, Webere," varovala ho, "tentokrát mám v pistoli dvojtou dávku. Jestli se pohneš, shoří ti hlava."
Weber se na ni otočil. Od jednoho z policistů vyletěla šipka s uspávadlem. Zasáhla Webera do krku. Nebylo v ní však jen anestetikum. Weber začal popadat dech. Měl pocit, jako by jej něco pálilo v krku. Do dvaceti sekund se složil.
"Dobrá věc, tyhle šipky," řekl vousatý policista Kie, která přišla k Weberovi a sama ho zvedla ze země.
"Napište Lyonsové děkovný dopis," reagovala na to Kia, "a popřejte jí a její přítelkyni hodně štěstí s hledáním toho svalnatého chlapa z New Yorku. Cobbler nebo jak se jmenoval..."
"Počkat, tyhle šipky jsou od Američanů?" řekl jiný policista. "A já si myslel, že v nejvyšším departmentu přišli na něco nového... Pche..."
Uspaný Weber byl odvezen na hlavní policejní základnu v Bogotě. Byl zavřen do speciální cely v podzemní části budovy, stejné budovy, v jejímž nejvyšším patře byla držena Nastasya. Jakmile se Weber probral, dostal elektrický šok, a opět ucítil děsivé pálení v krku. Uvědomil si, že sedí spoután na kovovém křesle. Před ním stáli Pérez a Kia.
"Nepokoušejte se něco udělat, pane Webere," řekl Pérez a ukázal mu malý ovladač, který držel v levé ruce.
"Kde to... krucinál... jsem?!" zařval Weber.
"Uklidněte se."
"Kde to jsem?!"
Pérez zmáčkl tlačítko na ovladači. Weber dostal další elektrický šok. A zase cítil, jak navíc něco prostupuje jeho krkem. Byl to příšerný pocit. Připadal si tak zranitelný!"
"Tak jsme se dozvěděli od americké tajné služby, že Vaše tělo je zčásti tvořeno nestálými molekulami, pocházejícími ze zvláštní bytosti, původem ze západní Afriky. A kolumbijská armáda už s ní měla v posledním desetiletí co dočinění. Claude Ngoy... Většina lidí by nikdy nevěřila, že něco takového existuje. A vám, též prostému člověku, propůjčil své schopnosti. Věřte mi, naši přátelé nás informovali o tom, že té bytosti samotné by tyhle věcičky neublížily. Ale vy jste stále zčásti člověk. A existuje způsob, jak ve Vás ty schopnosti potlačit," rozpovídal se Pérez. "Do krku jsme vám zabudovali takovou jemnou, dutou jehlu. Obojek, který máte na krku, při každém elektrickém šoku vypustí, jak to říct, ehm... takovou tepelnou vlnu. V podstatě vám rozpálí krk. Trošičku ho zapálí uvnitř. A pokaždé uhoří malý milimetr té úžasné směsi nestálých molekul. Pokaždé se stanete trochu zranitelnějším. Jen malinko, ale funguje to."
"Vy hnusný prase!" zařval Weber. Pak se podíval na Kiu. "A na co čumíš ty, ty jedna..."
Nestačil větu doříci. Pérez znovu zmáčkl tlačítko. Weber se celý zachvěl a vykřikl bolestí.
"Estonsko, Rusko, Čína... Zločiny, kterých jste se tam dopustil, by stačily na to, abyste v jedné z těch zemí seděl na doživotí. Amerika, Británie... Kanada... Joanna Deeringová. Xu Huang. Piotr Kolmogorov. Tzv. Mr. XY. Len McGregor. Sabine Leroyová... Kolik lidí jste jen zabil," pokračoval Pérez. "A kolik lidí jste jen zabil v této zemi, v mé milované Kolumbii. Za všechny ty zločiny, a za to, co jste způsobil zde, si jistě zasloužíte sedět na doživotí. A já jsem rád za to, že mohu být tím, kdo vás za ty mříže dostane. Vrahu."
Po tomto rozhovoru vyšli Pérez a Kia z místnosti a pečlivě uzamkli dveře.
"Necháme ho tam? O samotě? Co když něco provede?" strachovala se Kia.
"Neměl by. Ovladač funguje na dálku. Je připoutaný. A máme ho na kameře," odpověděl Pérez.
"Je nadlidsky silný. Ta pouta přetrhne," odporovala Kia.
"Ne. Ta pouta také dávají elektrický šok. A jsou napojena na obojek, který má na krku. A elektrický šok znamená zahřátí krku. To jej oslabí. Takže se odtamtud nedostane."
"Je ale dobře, že ho tam takhle držíme? Nepodobá se to trochu mučení?" zeptala se Kia.
Pérez se zastavil a poškrabal se na hlavě s krátkými, na ježka ostříhanými vlasy.
"Máte pravdu, není to příliš humánní. Mrzí mě, že ho tam musíme držet v takových podmínkách. Přece jen je to člověk. Ani zvíře bych v takových podmínkách nedržel. I tygra, který třeba zabil dvě stovky lidí, bych nezavřel do kobky, jako je tahle. Ale nemáme na vybranou," odpověděl rozvážně Pérez.
"Mám zavolat do Estonska? Aby si ho vyzvedli?" zeptala se Kia.
"Ne," odpověděl rázně Pérez, "do Estonska ne, z jejich vězení se už dostal. Zůstane v Kolumbii. Zavolejte ministru zahraničí, ať to vyjedná. A taky zavolejte do Spojených států a řekněte jim, že konečně držíme vraha Joanny Deeringové. Té ženy, která se snažila zabránit atentátu na jejich politika Marka Hasse před šesti lety."
Kia pokývala hlavou a vešla do jiné místnosti. Pérez se sám pro sebe usmál. Byl docela spokojen s tím, že oba kriminálníky nakonec dostal. Vzal si to za osobní cíl. Úkol byl pro něj téměř splněn.
Setmělo se. Nastasya vyhlížela ze zamřížovaného okna a prohlížela si noční Bogotu. Ve vězení se už párkrát v životě ocitla, ale nyní měla pocit, že se z něj už nikdy nedostane. Přemýšlela o tom, zda zabíjení všech těch lidí byla dobrá věc. A docházela k závěru, že to bylo špatně. Tak nějak vzpomínala na první osobu, kterou kdy zastřelila. Na nějakého ruského policistu. V životě by ji nenapadlo, že si jeho obličej zapamatuje. Ale stalo se to. A každá její oběť se ve chvíli, kdy ji zabila, tvářila podobně. Úplně se jí vybavovaly obličeje všech těch, které zbavila života. Až jí z oka vytekla slza. Ale jen jedna. Ve studu před sebou samou ji utřela, vzdálila se od okna a raději si šla vyčistit zuby nepříliš kvalitním kartáčkem, který dostala. Do zrcadla se ale nepodívala. Nechtěla se v tu chvíli vidět. Měla opravdu špatný pocit.
Sam, připoután ke křeslu, také hodně přemýšlel o svých činech. Když Pérez vyřkl jména některých z jeho obětí, vybavil se mu každý moment, který s nimi strávil. Úplně se přenesl do honosné čínské restaurace, ke stolu, u něhož seděl Xu Huang. Úplně si vybavil, jak seděl v hospodě vedle Sabine Leroyové. Cítil, jak mačkal kohoutek, když ji v kanadském Yellowknife zastřelil. Cítil, jak mu pot tekl z čela, když to dvakrát napálil do skutečné superhrdinky, Joanny Deeringové, která byla schopna nasadit vlastní život za ochranu politika, se kterým veřejně nesouhlasila. "Vy to... jednou dostáněte..." uslyšel. To mu kdysi řekl Piotr Kolmogorov. Ve chvíli, kdy mu Weber s hrozivým úsměškem tiskl nůž do břicha. Webera to vše děsilo. Všechny ty strašné vzpomínky. V hloubi srdce cítil, že potlačoval pocit viny. On nedokázal být masovým vrahem. Troška empatie v něm přece jen byla. Možná ji potlačily hrůzné činy otce. Ale Sam se chvěl zlostí sám na sebe. Proč sám sobě dovolil to vše udělat? Ale již není cesty zpět, pomyslel si naposledy. Pak mu něco blesklo hlavou.
Zavřel oči a začal se soustředit. Snažil se z hrudi vytlačit nahoru kousek té Ngoyovy síly. Kousek té látky. Snažil se ji ovládnout. Přemístit ji. Výše. A výše. Povedlo se. Dotkla se toho hrotu, který měl v krku. A začala jej tlačit ven. Uvolnila obojek. Bylo to však moc. Sama to úplně vyčerpalo. Byl by omdlel, kdyby neměl tak silné nutkání se odsud dostat. Snažil se část té látky přemístit do ruky. Cítil, jak se pohybuje v jeho tepnách. Zatlačil. Doslova si sám ublížil. Samovolně otevřel ránu ve svém zápěstí. Vytekla trocha krve, ale rána se rychle začala zacelovat. Látka však opět uvolnila pouto. Sam z něj vytáhl ruku. Strhl si obojek z krku, a pak si okamžitě osvobodil druhou ruku. Vstal z křesla. V tu chvíli se začal ozývat alarm.
Weber prorazil dveře. Byl pořád dost silný. Vyběhl schody a prvním dvěma hlídačům, jež potkal, dal pár mocných ran do obličeje. Nastasya uslyšela alarm. Poprvé po celém dni se usmála. To je určitě Sam! Je v budově, a chystá se ji osvobodit!
Jednomu z vojáků utrhl Weber z opasku bombu. Nesl si ji s sebou. Z dalšího se pod pohrůžkou smrti pokusil vytáhnout důležitou informaci.
"Kde je Nastasya Savina? Kde je, mluv!!!" zařval mu Weber do obličeje.
Voják odmítl odpovědět. Weber mu dal ránu do obličeje, ale nechal ho žít. Ani nepřemýšlel, proč. Vyběhl do nejvyššího patra budovy. Vrazil do první cely a osvobodil tak nějakého kolumbijského zločince.
"Díky, kámo," usmíval se darebák. Weber si něco zamumlal a hodil na něj vytržené dveře, čímž ho asi pořádně zranil. Pak otevřel další celu. Tady byla Nastasya!
"Padáme odsud!" zakřičel na ni a popadl ji za ruku.
"Ani se nehněte!" ozvalo se zezadu. Do cely vkročili Pérez, Kia a další tři policisté.
"A jinak co?" zeptal se Weber. Ne však klasickým arogantním tónem. Snad poprvé se v jeho hlasu projevil jakýsi strach o Nastasyii, o sebe samotného, a jakési uvědomění.
"Jinak ji zastřelím," řekl Pérez a zamířil pistolí na Nastasyi.
"Tak to nedovolím. Mějte se tu," řekl rozhodným, ale vůbec ne zlým hlasem Weber a hodil na ně odjištěnou bombu.
"¡Salí!" zařval Pérez a strhl k sobě Kiu a jednoho z policistů.
Bomba vybuchla. Jeden policista okamžitě uhořel, druhého zasypaly sutiny. Pérez, Kia a jejich kolega naštěstí vyvázli živí.
Weber, držící Nastasyi, vyskočil z okna. Dopadli na silnici pod budovou. Weber dopadl na nohy a zlomil si je. Nastasya se na zemi jen převalila, ale spadla doslova z výšky méně než dvou metrů, a tak se jí nic nestalo. Přiběhla k nějakému autu a otevřela jeho dveře.
"Pojď!" zvolala na svého přítele. Ten se jen těžce zvedal ze země, ale zlomeniny se hojily. Do minuty se postavil a dokulhal k autu.
"Promiň za všechno," řekl Sam.
"Jak to myslíš?"
"Prostě za všechno. A teď jedem," odpověděl Sam. "Zkus prosím nikoho nepřejet. Žádný další mrtvoly."
Nastasya to pochopila.
Pérez ani Kia to však ještě nehodlali vzdát! Jakmile se Pérezovi ocitl v ruce mobilní telefon, zavolal na velitelství. "Dejte mi helikoptéru! Munici zápalných střel, plamenomety, bomby... Všechno, co máte! Sam Weber a Nastasya Savina budou sprovozeni ze světa!"
___
Konec 8. části.
Příští část, "Velký útěk", bude již předposlední.
Žádné komentáře:
Okomentovat