Nastasya přišla k autu se dvěma láhvemi, které před chvílí u potoka naplnila vodou. Položila je na jedno ze zadních sedal v autě a sedla si za volant.
"Nastup, Same," řekla, "musíme jet."
Sam si sedl na sedadlo vedle ní a naštvaně práskl s dveřmi.
"Dneska máš hodně blbou náladu," řekla Nastasya s trochou podezření.
Sam neodpovídal. Hleděl z okna.
Cesta byla dlouhá. Navíc začalo pršet a prašná cesta se proměnila v pořádnou bažinu. Dva kilometry od městečka Sarto zapadlo jedno zadní kolo v hluboké louži. Byly tři hodiny odpoledne, lilo jako z konve, v dálce létaly blesky, příšerně nahlas hřmělo, a Nastasya a Sam se celí mokří snažili auto vytlačit z této pasti. Když se to po několik minut trvajícím snažení konečně podařilo, uklouzl Sam a obličejem spadl do bahna. Nastasya nemohla udržet smích. Sam se taky začal řehtat. Zase se mu zlepšovala nálada.
"Lepší než dovolená, co?" usmál se Sam na svou přítelkyni v autě. Zrovna vjížděli do městečka. Domy na jeho okraji byly celé otrhané. Nebylo tu ani živáčka.
Sam a Nastasya vystoupili z auta a přišli k větší chaloupce, jejíž střecha byla v příšerném stavu. Z proděravěného okapu crčelo několik drobných vodopádů. Sam toho využil a umyl si zašpiněný obličej. Nastasya se na něj z legrace vážně dívala.
"No co? Zatím nemáme sprchu," zasmál se Sam.
"Je tu někdo?!" zvolala Nastasya hrubě.
Nikdo neodpovídal.
Sam se rozhlédl kolem sebe, zakýval hlavou a poznamenal: "Asi je to město duchů."
"Tím líp," odpověděla Nastasya.
Zabušila na dveře domu. Pár vteřin nato se klika pohnula.
Otevřela kolumbijská stařenka s trochu vyděšeným výrazem v obličeji.
"¿Que esta pasando?" zeptala se.
"¿Estás solo?" položil ji otázku Sam.
"No, hay gente en la sala de estar," odpověděla stařenka a zděšeným pohledem si Sama očima přeměřila.
"¿Cuántos?" řekla arogantním a autoritativním tónem Nastasya.
"¿Por qué necesitas saberlo?"
"Responder!"
Stařenka rychle zavřela dveře. Tušila, co se bude dít. Jak jen nejrychleji mohla, dorazila do obývacího pokoje. Tam kolem stolu seděla její rodina. Její syn byl urostlý Kolumbijec s černým plnovousem a dlouhými černými vlasy. Jeho manželka byla naopak štíhlá a byla nakrátko ostříhaná. Jejich syn byl také docela hubený, seděl rozvalen na gauči. Měl velkou jizvu na čele, zřejmě po ráně dýkou či nožem.
Sam a Nastasya se na sebe usmáli.
"Tak dělej, borče. Předveď se před svou holkou," řekla Nastasya.
Samovi stačilo dát jedinou ránu pěstí do dveří a rozletěly se na kusy.
V chodbě se najednou objevil otec rodiny, onen urostlý Kolumbijec. Držel v ruce samopal. Sam se zastavil.
"Hele, to je pěkný! Kdes to sehnal?!" zařval na něj a ukázal na samopal.
"¡Fuera de aquí!" vykřikl Kolumbijec a pohrozil samopalem Samovi. Nastasya raději stála venku, nechtěla riskovat, že by ji někdo zranil.
"Polož to, bude to tak jednodušší," usmál se Weber.
Kolumbijec už na nic nečekal. Vystřelil ze samopalu. Sam se ďábelsky usmál, když uviděl jeho výraz plný zoufalství. Muž hleděl na Weberův trup, který pokropilo několik kulek. Rány se rychle zacelovaly. Ze Samova těla nevytekla jediná kapka krve. Kulky jedna po druhé vypadaly ven.
"Koupíš mi novou košili, kámo," řekl se zlostným úsměškem Weber a pomalu kráčel k muži.
Do chodby náhle přiběhl jeho syn a několikrát po Weberovi vystřelil z pistole. Zasáhl ho přímo do hlavy. Jakmile oba viděli, že střelbou si nepomůžou, zavřeli se v obýváku a zabarikádovali dveře.
"Tohle mě fakt baví," zašeptal si pro sebe Weber a rozběhl se proti dveřím. Vnikl do obývacího pokoje a převrátil ho vzhůru nohama. Otci zlomil krk jedinou ranou, jeho synovi vytrhl z ruky pistoli a zastřelil ho. Pak popadl do rukou gauč a hodil jej na babičku se snachou, čímž je obě také zabil.
"Promiňte. Nechtěl jsem vás trápit, doufám, že to moc nebolelo," řekl Weber a promnul si ruce.
"Tak tady jsi, ty můj rošťáku," řekla Nastasya poté, co vstoupila do domu. Začali se spolu líbat.
"A teď si opatříme zbraně," řekl Sam po troše romantiky.
Nastasya si vzala do ruky samopal. "Zajímalo by mě, jestli tu měli víc zbraní," poznamenala a šla si prohlédnout skříň v rohu obývacího pokoje. Nebylo tam nic kromě pár plechovek, jež byly něčím naplněny. Sam mezitím prohledával šuplíky v komodě umístěné v ložnici. Nalezl pár dalších pistolí.
"Hotový arzenál," zasmál se Sam a hodil Nastasyi do rukou další dvě zbraně.
"Podívej se, co je v těch plechovkách," uchechtla se Nastasya.
"Co to?! Zlato!" zasmál se Sam a přičichl k opiu, které bylo v otevřené plechovce.
"Myslíš, že to budeme potřebovat?" zeptal se pak.
"Třeba tím někoho uplatíme..."
"Heh, tímhle? To je tak na vlastní spotřebu. Fuj, hnus."
"Souhlas," zasmála se Nastasya, "ale ne každý si to myslí."
"Tak nabídnout to nějakému blbečkovi za malé přepadení někde ve městě by šlo."
V tuto dobu byl tajný policista Jarol Pérez ve svém autě. Mířil z Puerto Ayacucho do městečka Arebe na jih od Parque Nacional Natural El Tuparro. Právě tam chtěl začít své pátrání po dvou Evropanech, kteří při překročení venezuelsko-kolumbijské hranice byli každému podezřelí.
K večeru konečně přijel do městečka a ubytoval se ve tříhvězdičkovém hotelu v jeho středu. Sedl si na postel a zapnul svůj notebook. Okamžitě se dostal do databáze nejhledanějších zločinců. Pomocí upřesňovacích hesel jako "white criminals" či "Europeans" se postupně propracoval k seznamu kriminálníků, mezi něž by jeho cíle měly patřit. Skončil tak se seznamem pouhých pár stovek lidí, z něhož si mohl dokonale vybírat. K žádnému výsledku se však zatím nedopracoval. Toto byl začátek jeho práce. Teď nezbývalo než čekat, až se někde něco přihodí. Jedno mu však bylo jasné; dříve či později se s evropskou dvojicí setká. Nebylo pochyb, že šlo o zločince.
Sam a Nastasya se skryli v nyní již opuštěném domě vyvražděné kolumbijské rodiny. Za zataženými okny si uvařili večeři - kukuřici s rýží. Nic jiného a podle nich jedlého tu nebylo k mání.
"Maxi, co kdybychom odklidili jejich těla? Nenecháme je přece ležet v obýváku," řekla Nastasya.
"Proč bychom to dělali?"
"Jen tak. Nemůžou tam přece ležet."
"Můžou. Zůstanou tam."
"Jak dlouho tu chceš zůstat?"
"Nejradši bych tenhle proklatej dům opustil ještě dnes večer."
"Děláš si srandu? Zase chceš přespávat v autě?"
"Upřímně, čím dřív se odsud dostaneme, tím líp."
"Same, myslela jsem, že jsme se tu na chvíli schovali!"
"Na chvíli? Heh, za tu tvou chvíli sousedé poznají, že nikdo nevychází z domu. Před domem je auto. To není dobrý," odpověděl Sam.
Snědli večeři a vyšli ven z domu. Tady je něco čekalo. Vůbec to nebylo překvapivé.
Před domem už stálo několik lidí s pistolemi. Mířili na Sama a Nastasyii.
"Vy jste sousedé? Nebo kdo?!" zakřičel posměšně Sam. Nastasya si raději stoupla za něj. Kdyby musela střílet ze samopalu, bylo by ideální, kdyby ji Sam, díky Ngoyovým schopnostem nezranitelný, kryl.
"Mluvíš anglicky, blbečku?" ozvalo se z davu ozbrojenců.
"Samozřejmě. Však slyšíš," odpověděl Sam.
"Co seš zač?!" ozval se stejný hlas. Z davu vyšel pořádný svalouš s hustým černým knírkem a černým kloboukem na hlavě. Měl na sobě tílko a ruce měl potetované.
"A co jste vy? Můžete mi konečně odpovědět?!"
"Zabil jsi Pedra a jeho rodinu! Pedro patřil k nám," řekl svalouš.
Sam a Nastasya si ozbrojené muže znovu pořádně prohlédli.
"Vy jste nějaký gang," pousmál se Sam.
"Tos uhod," odpověděl svalouš, "proč jsi ho zabil?"
Sam se naschvál zatvářil zmateně. "Ty jo, já ani nevím," odpověděl.
Spustila se palba. Nastasye se podařilo zastřelit jednoho chlapa. Zbytek skupiny přestal střílet ve chvíli, kdy si všimli, že Weber je nezranitelný. Že ho zkrátka nelze zabít.
"Chtěli bychom se k vám přidat," navrhl Sam, "přestaňte na nás mířit."
"Myslíš si, že to funguje tak jednoduše?!" zařval vůdce gangu.
"U mě všechno funguje jednoduše. Věř mi, kamaráde, to, že mi kulky vůbec neubližují, je jen jeden z darů, kterými disponuji. Odteď patříme k vám, nebo ti utrhnu hlavu. Bude se mi to líbit, věř mi," usmíval se Weber.
___
Konec 2. části.
Žádné komentáře:
Okomentovat