6. část: Sama v Magdalenině údolí

Nastasya letěla v ukradeném letadle několik hodin. Po souboji s Pérezem se soustředila hlavně na let, ale jak šel čas, musela více a více myslet na to, jak viděla Sama celého spáleného a na kraji života a smrti v ruinách vojenské základny poblíž Sarta. Přestože občas nevykazovala žádné známky soucitu, tentokrát cítila lítost. Těžko říci, zda kvůli ztrátě Sama nebo kvůli tomu, že tu teď byla sama...

V pozdních odpoledních hodinách se rozhodla přistát. Byla již daleko od místa neštěstí, a potřebovala si najít nové útočiště. Přistála na pastvinách s dobytkem, který se během přistání letadla ani nehnul. Nastasya si strčila do kapsy nůž a opustila letadlo. Kromě nože neměla nic. Nevěděla, co dělat. Jen odsud chtěla rychle zmizet. Sešla z pastvin kamsi do údolí...

Nacházela se teď ve střední části pohoří Cordillera Oriental v kolumbijských Andách. Touto částí Kolumbie protéká řeka Magdalena, a po ní pojmenováno Magdalenino údolí. Oplývá značnou diverzitou avifauny, což byl také důvod, proč v něm kolumbijská organizace věnující se ochraně ptactva, ProAves, vytvořila přírodní rezervaci. Nastasya ani nevěděla o tom, že vkročením do lesů Magdalenina údolí vstoupila na půdu této rezervace. Ani netušila, jaké měla štěstí, když se na jednom ze stromů před ní, hluboko v hustém lese, objevili dva chápani skvrnočelí, kriticky ohrožení primáti žijící pouze zde, na severu Kolumbie, a také na severozápadě Venezueli, odkud koneckonců Nastasya a Sam do Kolumbie přijeli. Opice na sebe hulákali, byli to asi dva samci, jeden byl očividně starší, protože měl šedivější srst. Mladší chápan mohl být jeho synem. Nevypadalo to, že by bojovali o teritorium, jen se tak hašteřili. Volání dalších jedinců se ozývalo z blízkého okolí, jen se neukazovali. Nastasya si ty dva chápaní chlapíky prohlížela a pomýšlela na to, jak je teď v této divočině sama. Nic moc o ní nevěděla, a měla strach.

Les nebyl Nastasyininým přirozeným prostředím. Necítila se tu bezpečně. Nevěnovala pozornost každému pohybu větve či lístečku, ani volání ptáků, které vycházelo ze všech stran. Hleděla hlavně na zem, což ale bylo dobře. Musela dávat pozor, aby nešlápla na nějakého dobře maskovaného jedovatého hada. Takový velký zmijovitý s pořádnými jedovými zuby by klidně a bez problémů v sebeobraně prokousl její tenisky. Nastasya proklínala svou obuv i nepříliš dobré oblečení. Prodírala se houštinami, a na tričku se jí neustály uchytávaly všelijaké bodliny, trny a kdo ví co ještě. Nakonec si sedla na padlý kmen stromu uprostřed pralesa, hleděla do dálky, vlastně nikam, a přemýšlela, jak tu přečká noc. Pořád jaksi litovala, že Sam je možná již mrtvý, anebo litovala sebe. Kdo ví... Z přemýšlení ji vytrhlo nádherné barevné zjevení, jež se náhle zatřepetalo před jejím zrakem na větvi ve výšce asi tří metrů nad zemí, vzdálené od Nastasye přibližně deset metrů. Šlo o tangaru karmínovou, nádherného pěvce, a byl to konkrétně poddruh, který se vyskytuje pouze v horní části Magdalenina údolí. Byl nádherný. Jeho červená záda kontrastovala s tmavě modrými ocasními pery, a se stejně zbarvenými křídly. Nastasyi připadal úplně dokonalý. Ptáček odletěl a Nastasya se v mysli vrátila zpět do reality. Stmívalo se. Napadlo jí vylézt na strom a přečkat noc tam. Začala přemýšlet o tom, že by dala dohromady větve a listí, a vytvořila si hnízdo, tak jako jihovýchodoasijští orangutani. Nejprve však potřebovala najít dobrý strom...

Sam přečkal noc v domu starého muže, který jej odpoledne nalezl v Sartu. Byl to velice dobrý muž, a také válečný veterán. Protože Sam měl na sobě vojenskou uniformu, spletl si ho s vojákem. Jak Weber pochopil, jeho pečovatel trpěl demencí a občas měl zkraty paměti. Párkrát přišel do pokoje, který Samovi propůjčil, a ptal se ho, co tu dělá. V jednu chvíli si dokonce myslel, že je zpět mezi vojáky, díky čemuž byl úžasně nadšený a vykládal Samovi ve španělštině všelijaké příhody, které se měly odehrát "nedávno". Sam uměl dobře španělsky, ale muži příliš nerozumněl. Buď mluvil nějakým vojenským slangem, nebo se tak nějak motal ve svých příbězích a mlel páté přes deváté. Sam ho dalšího dne ráno přesvědčil, aby ho zavezl na další vojenskou stanici, s čímž muž souhlasil. Weber se divil, že takový mentálně nestabilní starý muž ještě stále mohl řídit auto. Vojenská stanice, kterou spolu navštívili, byla tou, odkud také byli někteří z vojáků, s nimiž se jim Sam setkal.

Dostat se dovnitř nebylo příliš složité. Jakmile měl nějaké plukovnici ukázat potřebné papíry, jednoduše jí dal ránu pěstí do obličeje, čímž ji omráčil a nejspíše jí i zlámal lebeční kosti. Tento čin nezůstal nepovšimnut. Už krátce po vstupu dovnitř k němu přiběhli další dva vojáci.
"¿Quién eres tú?! ¿Quién eres tú?!" řval jeden z nich na Sama.
Druhý ho nutil k tomu, aby zvedl ruce nad hlavu.
"Tu amigo. Nada menos," zasmál se ďábelsky Weber, jednomu téměř odtrhl hlavu od krku a druhému, který už do něj stačil dvakrát vystřelit, doslova uštípl ruku. Pak si vypůjčil jeho pistoli, kterou ruka, ležící v krvi na zemi, stále držela, a zastřelil ho.

Weber se postupně dostal až do místnosti s daty. Doufal, že tady zjistí něco o Nastasyii. Pořád si myslel, že ji teoreticky mohli zatknout. A právě tady by se o tom mohl něco dozvědět... Usedl k počítači a projížděl jednotlivými složkami. Vtom ho zaujala jedna nazvaná "Claude Ngoy". Weber se nemohl udržet, musel ji otevřít. Vykoukla na něj fotka ohyzdného slizouna ze západní Afriky, který měl na krku jakýsi obojek. Ano, ta fotografie byla pořízena kolumbijskou armádou někde ve vězení! Jak mohl někdo Ngoye dostat do vězení?! Pak nalezl i několik dalších fotografií, na jedné z nich byl Ngoy proměněný v konžského důstojníka. V dokumentech se psalo, že zadržený unikl z vězení tak, že se přeměnil na vojenského generála, který pak na svůj rozkaz byl vyveden z vězení. Tehdejší kolumbijský generál byl následně Ngoyem zabit. Webera zajímalo, co v téhle zemi Ngoy kdy dělal. Proč tu byl? Nikdy se mu o návštěvě Kolumbie nezmínil. Byl by možná zjistil více, kdyby do místnosti nevběhla skupina šesti vojáků. Jeden z nich vystřelil po Weberovi, ten včas uhnul, a kulka se trefila do počítače.
"Sakra, kámo, zrovna teď jsem nepotřeboval, aby sem někdo chodil," řekl Weber.
Vojáky porazil během minuty. Pak si sedl k dalšímu počítači.
"Čert vem Clauda Ngoye," zašeptal si pro sebe, "já potřebuju najít Nastasyi..."
Ale o Nastasyii Savinně se tu nic nepsalo. Webera ovšem zaujala vojenská zpráva o letounu, kterému nebyl povolen odlet. Prý včera vzlétl z jednoho letiště u vesnice poblíž Sarta. Jeho pohyb byl sledován satelitem americké armády.

Letadlo údajně přistálo na kraji Magdalenina údolí v severní části Kolumbie, a to Samovi stačilo. Zcela jistě muselo jít o ní! Jen si pořádně prohlédl ty dokumenty americké armády, doplněné o nějaké soubory podepsané jménem Amanda Lyons. Toto jméno Sam Weber neznal, a nevěnoval mu velkou pozornost. Opustil místnost, pak i vojenskou stanici, a chudáka staříka nechal před ní, zatímco ho tam hrubě vyslýchali kolumbijští vojáci, znepokojeni tím, že toho vraha přivezl na stanici zrovna on...

Nastasya se ráno probrala ve svém hnízdě, které však nebylo příliš pohodlné. Byla celá rozmrzelá. Moc dobře se jí tu nespalo. Nacházela se na silné větvi stromu asi tak pět metrů nad zemí. Hned jak se podívala dolů, pořádně se jí zatočila hlava. Musela se chytnout kmenu, a pak ze stromu pomalounku sešplhala. Prosekala se houštinami plnými pijavic, ke kterým chovala velký odpor, ale věděla, že se jich může zbavit jednoduše tím, že nehtem podryje jejich ústní otvor, chytne je a zahodí. Při průchodu houštinami musela něco takového udělat třikrát. Pak došla k potoku, vedoucímu odsud do řeky Magdalena. Napila se, opláchla si obličej a vydala se na cestu k řece.

Z monotónní cesty podél toku potoka jí vyrušil táhlý zvuk, který nikdy v životě neslyšela. Bylo to zvláštní ptačí volání... Za jedním z křovisek se na chvíli mihl nádherný pták s modrým zobákem. Nastasyii připadal jako velká, načechraná slepice. Ve skutečnosti byl mnohem víc, než jen slepicí. Jednalo se o hoka modrozobého, vzácného hrabavého ptáka, pro něhož je tato rezervace v Magdalenině údolí jednou z posledních, ne-li dokonce posledním baštou.

V naději, že brzy najde cestu z tohoto divokého údolí, následovala pak Nastasya samotnou řeku Magdalenu. Ani kolem poledne však nedorazila k civilizaci. Začínala už být docela zoufalá. Navíc měla hlad, a nevěděla, jak si pouze s pomocí nože opatřit něco k jídlu.

V tuto dobu byl Jarol Pérez ve vesnici, kterou z jihovýchodu lemovala pole, v nichž včera skončil. Zaplatil jedné rodině za ubytování, a časně zrána opustil jejich obydlí. Po telefonu informoval tajnou policii o tom, že je stále naživu, a že potřebuje informace o uprchlici, kterou následoval. Jeho nadřízení moc dobře věděli, jaké informace mu měli předat. Informace o onom letadlu. Pérez mohl jen potvrdit, že právě ten letoun následoval a se ženou, která jej ukradla, bojoval. Ve jménu zákona si vzal auto jednoho z místních - peníze za něj mu dal na práh dveří - a vydal se směrem do Magdalenina údolí. Samozřejmě dostal také informace o tom, že do druhé vojenské stanice poblíž Sarta pronikl muž, kterého zkrátka nešlo porazit, a který se dostal do vojenského informačního systému... Pérezovi bylo jasné, že ještě není všemu konec. Ale tento muž hořel odhodláním. Chtěl ty dva Evropany dostat stůj co stůj. Ale nyní věděl, že jsou rozdělení. Že nepracují jako tým. A dostat zvláště tu zločinkyni by pro něj nemělo tentokrát být tak těžké. Už znal její bojovou taktiku... A pak by třeba mohl skrze rukojmí dopadnout i toho supermuže!

___

Konec 6. části.

5. část: Letecký souboj

Nastasya, jejíž oči si ještě nestačily zvyknout na tmu, zakopla o padlou větev a natloukla si obličej. Pomalu se zvedala ze země a utírala si slzy. Pořád nedokázala uvěřit tomu, co se stalo Samovi. Doufala, že přežil. Byl však v hrozném stavu. S tolika vojáky, kteří obklopili ostatky základny, by jednoduše nic nezmohla. Kdyby ji Sam bránil, měla by šanci. Ale teď ne. Nevěděla však, kam utíká. Byla úplně ztracená. Jak se tak dotýkala lesní půdy a pomalu se stavěla na nohy, uslyšela hlasité oddechování. Někdo se k ní blížil! Neměla baterku, nikoho neviděla. Sotva rozpoznávala hvězdy na tmavé noční obloze, z velké části zakryté korunami a větvemi stromů. Osoba byla blíž a blíž. Nastasya u sebe stále měla samopal, a tak ho namířila, směrem, odkud dýchání vycházelo.

Pérez uslyšel jakési zaklapání. V hlavě se mu to spojilo se střelnou zbraní. Znělo to, jako by někdo kontroloval, zda má v samopalu nábojník. Pérez se prudce zastavil. Srdce měl až v krku. Teprve teď si uvědomil, že ozbrojenou ženu již dohnal a že je v blízkosti několika metrů. Ale neviděl ji. Neměl žádné světlo. Sáhl na kmen stromu, který se nacházel asi jen metr od něj, a pomalu si za něj sedl. Pevně sevřel rukojeť pistole. Pak bylo ticho. Ozývalo se jen bzučení hmyzu. Pérez byl přesvědčen, že Nastasyii přesně lokalizoval, a zpoza kmenu stromu vystřelil. Ozval se výkřik. Pérezovi se úplně zastavilo srdce. Ublížil jí?

Nešlo však o bolestný výkřik. Nastasya byla překvapena, lekla se. Ale to bylo všechno. Měla za sebou léta strávená bojem nejen proti tajným policistům, ale také proti vojákům, proti armádě... Setkala se už se vším. Střílet ve tmě po cíli, který neviděla, jí šlo mnohem líp, než Pérezovi. Jeho kulka jí minula, ale věděla, odkud Pérez vystřelil. Neměl totiž svou pistoli s tlumičem... Nastasya začala pálit ze samopalu. Pérez se zezadu tiskl ke kmeni stromu. Měl přitom zavřené oči a kousal se do rtů. Naštěstí však nebyk zasažen. Jen po chvilce už slyšel Nastasyii utíkat dál. Teprve teď si uvědomil, že vydat se na její pronásledování opravdu nebyl dobrý nápad. Ta žena byla ďábel. To samé si ale myslela i Nastasya o Pérezovi. Vždyť to kvůli němu přišla o Sama.

Mezitím na místě výbuchu pozorovali kolumbijští vojáci zdánlivě neživé tělo Sama Webera. Jakmile se na jeho obličeji ocitla trocha vody a oni se chystali mrtvolu vytáhnout ze sutě a pokusit se jí identifikovat, začal se tajemný, spálený muž probouzet. Otevřel oči a zalapal po dechu. Prožíval v tu chvíli takovou agonii, že nemohl ani řvát. Až po dvaceti vteřinách, během kterých se jeho obličej postupně potáhl novou kůží, začal křičet, jako by hořel. Vojáci začali ustupovat. Nevěděli, co s ním. Weber se vyhrabal z trosek budovy a trochu se uklidnil. Neměl na sobě žádné oblečení, bylo totiž spáleno. Sledovat, jak se rychle hojí, bylo pro vojáky doslova úděsné. Jeden z nich k němu přišel a oslovil ho ve španělštině. Weberovi se na tváři vykouzlil zlý úsměv. Vojáka chytl pod krkem a mocně stiskl. Ostatní začali na Webera mířit samopaly. 

"Kde je Nastasya?!" zařval Weber vojákovi do obličeje.

Voják odpověděl něco španělsky. Weber netušil, jak dlouho byl mimo, a domníval se, že vojáci Nastasyii chytili.

"Kde je?! Mluv!!!" řval Weber a svíral mužovo hrdlo. Pak ho, popadajícího dech, svalil na zem.

Ostatní začali střílet. Weber se jen nahlas smál. Muži museli palby nechat, neboť Weberovi vůbec neublížila.

Ve světle baterek viděli, jak se rány potahují zeleným slizem a pak se mění na lidskou kůži. Kolumbijští vojáci na sebe začali hulákat.

"Ngoy!" ozvalo se z jejich divokého rozhovoru.

"Ano, to jsou Ngoyovy schopnosti," usmál se překvapeně Weber, "vy o nich víte?"

Více se Weber nedozvěděl. Vojáci se dali na útěk, ale on dohnal toho nejpomalejšího, dal mu dvě rány pěstí do hlavy, čímž mu úplně promáčknul lebku, vzal si jeho zbraň a ostatní zastřelil. Pak se pustil do boje se všemi ostatními vojáky.

Kolumbijská armáda možná v minulosti měla co do činění s Claudem Ngoyem... Jak jinak by věděla o jeho schopnostech? Avšak to Webera vůbec nezajímalo. Jakmile dorazil k prvnímu vojenskému vrtulníku, opět se začal s pohrůžkami vyptávat na Nastasyii, o které mu nikdo nemohl nic říci. Vojenský doktor, který nevěděl, kdo ten zlý nahý muž je, mu jen sdělil, že na místě exploze nebyla nalezena žádná "bílá Evropanka, kterou hledal". Weber, kterému najednou na Nastasyii nějak moc záleželo, s ním rozbil přední sklo helikoptéry, a když se ukázalo, že vojáků je tu na něj tak trochu moc, a on rozhodně nechtěl bojovat, to tedy ne, on chtěl hledat svou přítelkyni, dal se zkrátka na útěk a podobně jako předtím ona zmizel v pralese...

Rozednívalo se. Na obloze se již objevovaly ranní červánky. Začínala pomalu stoupat teplota, ale vzduch byl stále příjemný. Nastasya se dostala ven z pralesa. Rozléhalo se před ní malé letiště na okraji nepříliš mnoha lidmi obývané vesničky. Neváhala a nasedla do prvního letadla. Musela odsud zmizet. Pomalu se vzdávala naděje, že Sam žije... Nemohla přestat myslet na to, v jakém stavu ho viděla... Ale ať s ním je cokoliv, musí utéci. Divila se, že ji ještě nikdo nedopadl. Byla sice unavená a vyčerpaná, ale tuhle možnost si prostě nemohla nechat ujít. Sedla si za knipl a letadlo se následně ocitlo ve vzduchu. Pilot, který s ním plánoval letět, přišel pozdě. Mohl jen nadávat...

Jen krátce poté z pralesa vyběhl i Pérez. Byl celý udýchaný. Tričko měl mokré od potu. Následoval Nastasyi celou noc. Věděl, že s letadlem, jež nebylo příliš daleko, a na které jeho majitel neustále ukazoval a něco vykřikoval, odletěla ona. Nasedl do jiného malého letadla...

Nastasya nebyla moc ráda, že se za ní náhle objevil další malý letoun. Prorazila okýnko samopalem a začala z něj střílet po svém pronásledovateli. Ten byl tímto krokem trochu překvapen. Ale stejně jako Nastasya, i on uměl řídit letadlo. Úspěšně se vyhnul kulkám.

Pak vystřelil on ze své pistole. Jenže se netrefil. S pistolí to zkrátka nedokázal. Jeho letoun se však k tomu pronásledovanému začal opět blížit. Teď měl Pérez šanci. Pokusil se zasáhnout křídlo, znovu ovšem nebyl úspěšný. A Nastasya začala zase střílet ze samopalu. Tentokrát bylo zasaženo křídlo jeho letadla. Pérez zvýšil rychlost. Nechtěl to vzdát! Jenže začínal ztrácet výšku. Musel ještě zvýšit rychlost! Ještě víc! Povedlo se to, a jeho letadlo, byť se celé třáslo před svou vlastní smrtí, vyletělo nad to Nastasyiino. Pérez sáhl po padáku, umístěném pod sedadlem, a vyskočil. Bylo to neuvěřitelné, ale i s padákem se mu podařilo přistát přímo na střeše Nastasyiina letadla! Mezitím se to jeho zřítilo kamsi do polí.

Držet se střechy vůbec nebylo jednoduché. Pérez řval. Padák vlál ve vzduchu za ním. Nejradši by se pustil a zkrátka bezpečně dopadl na zem, ale nemohl si to dovolit. Pérez totiž nikdy v životě nic nevzdal! Blížil se ke dveřím z levé strany. Pak stanul u rozbitého okýnka. Nastasya samozřejmě o Pérezovi moc dobře věděla a čekala, že se k ní dostane. Opět protáhla ruku se samopalem rozbitým sklem a divoce po něm pálila. Pérez, přitisknutí k boku letadla a držící se jednou rukou kliky, doslova řval zděšením. V druhé ruce měl pistoli, ale v té rychlosti ji ani nemohl natáhnout. Kdyby to navíc udělal, zasáhla by ho jedna z kulek samopalu. Byl však v takové pozici, že nemohl nic udělat. Tedy do chvíle, kdy Nastasya vyplýtvala náboje!

Hodila po něm samopal, a ten jej těžce zasáhl do hlavy. Vypadalo to jako scéna z komedie. Pérez ze sebe vydal neuvěřitělně vtipný, až směšný zvuk. Ale pořád se držel kliky. Samopal padal z výšky kdo ví kolika stovek metrů. Pérez protáhl ruku dírou v okně. Nastasya ji k sobě přitáhla a kousla ho do ní. Pérez opět zařval bolestí. Nastasya vytáhla z kapsy nůž a pořádně ho do ruky bodla. Krev potřísnila to, co zbylo z okna. V té rychlosti pak Perézova krev doslova letěla na zadní sedadla.

Pérez vytáhl ruku a tou druhou se vyškrábal na střechu. Připadal si vážně jako nějaký akční superhrdina a možná jen ten pocit, že se zkrátka překonává, jej vedl dál. Nehleděl na své strašné zranění, jež potřebovalo okamžité ošetření, a přemýšlel, jak se dostat dovnitř k Nastasyi. Měl v pistoli ještě jeden náboj. Nezbývalo mu než jí střelit. Ze střechy letounu natáhl neporaněnou ruku s pistolí k oknu. Už už mohl vystřelit, když v tu chvíli mu ujela druhá ruka - to proto, že na ní bylo příliš mnoho krve, a navíc byla vysílená její ztrátou, a on se zkrátka nemohl udržet. Sletěl z letadla.

Padák ho samozřejmě zachránil, a on dopadl do polí. Pár místních se kolem něj shromáždilo a nabídlo mu pomoc. Hned mu tam někdo zafáčoval jeho nepříjemné zranění.

Weber se vrátil do Sarta. Měl na sobě vojenskou uniformu - bylo to jediné oblečení, které si zatím mohl opatřit. Nebylo to těžké; stačilo mu někoho zabít a měl ji. Ve městečku ho už ale nic dobrého nečekalo. Chtěl najít Nastasyii. Neměl však ponětí, kam zmizela. Najednou mu všechno připadalo na nic. Neměl už gang, neměl zbraně, neměl ani svou přítelkyni... 

V těchto chvílích se začínal cítit stejně jako dřív. Cítil se bídně. Jeho myšlenky se vracely zpět k dětským rokům, jež prožil doslova pod mučícíma rukama na alkoholu závislého otce a ochrannýma, ale bezmocnýma rukama matky, kterou jeho otec mlátil ještě pravidelněji než malého Sama. A Weber přemýšlel o tom, jak moc ho také dětství ovlivnilo. Jak ovlivnilo jeho pohled na násilí a jak z něj mohlo udělat toho odporného člověka, kterým byl... Seděl na ulici. Pršelo. Sam živě vzpomínal, jak takhle při dešti vysedával u školy doma, v rodném městečku v tehdejší Estonské sovětské socialistické republice. Vzpomínal na to, jak ho děti ve škole šikanovaly. Smály se mu, kopaly ho, vyřadily ho z kolektivu. Jak se jako malý usmíval, když pozoroval, jak se jeho trýznitelé sami mezi sebou mlátí. 

Z přemýšlení ho vytrhl muž, jenž se ho zeptal, co tu dělá a zda nepotřebuje pomoc. Byl to takový stařík s doutníkem v ústech a kloboukem na hlavě. Vypadal jako dobrý chlap. Weber se pokusil o přátelský úsměv. 

"Pomoc by se mi hodila," řekl.

___

Konec 5. části.

4. část: Exploze

Kolem otřískaného domu na okraji Sarta se shromáždily dva tucty gangsterů. S připravenými samopaly a pistolemi obklíčili budovu. Muž, který na to vše hleděl ze svého pokoje v patře domu, vypadal dosti vyděšeně. Byl v domě sám. Prohlížel si všechny ty ozbrojence, kteří na něj, přestože stál za oknem, dosud nevystřelili. Pro něj byla celá tahle podívaná signál, že něco není v pořádku. Sesoupil tedy do přízemí, obut pouze v papučích a oblečen do županu. Vystoupil z budovy.
"Vy jste z Matíasovy skupiny?" zvolal na ozbrojence.
Najednou ho někdo ze strany pevně uchopil za krk a přimáčkl ke zdi, až se omítka za jeho hlavou začala drolit.
"Teď už je to Weberova skupina," řekl silák, který byl čerstvým vůdcem gangu, "nebo Ilvesova. Záleží na tom, jaké jméno pro mě používáš. Ale tuhle informaci ty nikde sdílet nebudeš."
Muž, holohlavý a brýlích, se zatvářil vyděšeně. Začal slintat. Popadal dech, ale Sam mu svým sevřením nedovoloval, aby se nadechl.
"Prý jsi Matíasovi dodával munici," řekl mu Weber, "chci jí. A zadara, nebo tě zabiju."
Chlapík zakroutil hlavou, nesouhlasil. Weber stiskl sevření. Muž začal z posledních sil řvát a mlátit Webera do ruky.
"Kývni na to, nebo ti vytrhnu krční obratle!" zařval mu Weber do obličeje.
Dodavatel munice neměl na vybranou. Weber ho nechal chvíli vydechnout. Muž nebyl schopen promluvit, ale zavedl Webera a dva jeho lidi do sklepa budovy. Ukázal na pár krabic. Jeden z Weberových pomocníků je postupně všechny otevřel. Byla v nich spousta nábojů.
"Dobrý," zasmál se Sam a přišel k ještě stále těžce dýchajícímu muži. Dal mu ránu pěstí do obličeje. Byla tak silná, že oběť odletěla až ke stěně. Weber ho jednou ranou zabil. Tak byl silný.
"Vezměte ty krámy, jdeme," zařval na své podřízené a dal se na odchod.

Mezi hustými křovisky to vše pozoroval člen speciální jednotky. Na hlavě měl malou kameru, kterou dění venku zaznamenával. Když dodavatel munice nevyšel s Weberem ven, správně dedukoval, že ho Weber nakonec přece jen zabil. Policista se stáhl a skryl se v hustém lesíku, který lemoval jih města. Tady se pomocí vysílačky spojil se samotným Jarolem Pérezem.

Pérez seděl na policejní stanici a na mobilu si četl nové zprávy. Zrovna si chystal přečíst článek o údajném nedávném útoku nějakého tajemného zvířete na Trafalgarském náměstí v Londýně, ale neměl na to čas. Vzal vysílačku. To, co mu bylo oznámeno, se mu nanejvýš hodilo. Gang, který měl podle policejních záznamů Matías možná vést, což však policie nikdy nepotvrdila, je právě na jihu Sarta. Vede je bílý Evropan. To Pérezovi stačilo. Nasedl do svého jeepu a vydal se vstříc největšímu nebezpečí, jaké měl kdy v životě zažít.

Na kraji lesa se právě Sam setkal s Nastasyí, která celou akci sledovala z dálky z koruny pořádně velkého stromu.
"To šlo lehce," řekla svému příteli a poplácala ho po hrudi.
"Chlapi měli pravdu. Byly tam jenom náboje. Další zbraně pro gang budu muset opatřit někde jinde."
"Staráš se o ně jako o děti..."
"Potřebujeme spojit několik takových skupin, Nastasyo," pousmál se Sam, "potom budeme moci něco provést. Tahle skupina je teprve začátek. Upřímně, těch chlapů není moc a ani nejsou dobře vycvičení k boji... Potřebuju se nějak dostat k jiné skupině. A spojit ji s tou naší."
"Tak o tom jsi posledních pár večerů přemýšlel? Já myslela, že si v hlavě rozebíráš náš vztah," zasmála se Nastasya.
"Moc vtipný," odpověděl dotčeně Sam a otočil se.
"Nedaleko odsud se nachází vojenský muniční sklad. Jo, další munice. A zbraně, víc zbraní," řekl, "a my je získáme. A pak je nabídneme nějakým dalším blbečkům a provedeme nějaký útok na já nevím co."

Pérez se do lesa dostal asi tak o půl hodiny později. Jeep nechal zaparkovaný na kraji města. Sám se s pistolí vydal na průzkum horkého a vlhkého pásu lesa plného komárů, kteří jej neustále obtěžovali. Pérez měl oči neustále na stopkách. Každý šelest, každý pohyb větve zaujal jeho pozornost. V jednu chvíli uviděl samici pekari se dvěma mláďaty. To jej docela vyděsilo. Pekari jsou zřejmě nejnebezpečnějšími savci Jižní Ameriky! Jaguár před člověkem možná uteče, ale pekari, zvlášť když má mladé, rozhodně ne. Pérez měl štěstí, že byl proti větru. Jak tak dál postupoval lesem, narazil dokonce na malého křovináře aksamitového, perfektně skrytého v listí. Vyrazil po Pérezově tenisce a zanechal na její špičce malou žlutou stopu - kapku jedu. Pérez si utřel pot a šel dál. Přemýšlel, kolik takových ojedinělých, byť nebezpečných setkání, v tomto lese ještě zažije...

Kdo ví, jak dlouho trvalo, než uslyšel z dálky hulákání. Nepochybně lidé! Buď dřevaři nebo gang, který se pokoušel najít. Pérezovi začala tuhnout krev v žilách. Už v životě něco zažil, vždyť se jako tajný policista pouštěl do různých akcí během časů, kdy na tom Kolumbie byla mnohem hůř než nyní, v roce 2019. Ale pocit, že se blíží svému cíli, nebo svým cílům, jež jsou zajisté velice nebezpečné, jej přesto zneklidňovala. Najednou uviděl ve svitu slunce, procházejícím listím pralesních gigantů, něčí hlavu. Šlo o nějakého Kolumbijce s kšiltovkou na hlavě. Nejprve viděl jen hlavu. Přál si, aby to byl pouze dřevorubec. Jenže Kolumbijec vyšel zpoza keře a Pérez si všiml pořádného kvéru, který si nesl. Bylo to v pořádku - ozbrojenec byl pořádně daleko, a Péreze kryla přerostlá přízemní vegetace. Pak si začal všímat dalších postav, které se šinuly lesem za tím prvním chlápkem. Byli to samí Kolumbijci, ale pořádně ozbrojení. Zkrátka gang. Pérezovi bylo jasné, že tady ničeho nedocílí. I kdyby s nimi byli ti dva Evropané, vrhne-li se do akce, bude po něm dřív, než je vůbec spatří. Asi tak minutu poté spatřil Pérez bílou brunetku, která se pořád na někoho tak zvláštně ušklebovala. A pak se mezi vegetací mihl vysoký Evropan s trochu úzkým, vyhublým obličejem. Jsou to oni! Zase zmizeli mezi keři a stromy a následovala je spousta dalších Kolumbijců. Nepochybně Matíasův gang, který je nyní zřejmě veden těmi Evropany. Pérez zalezl do křoví a čekal, až hulákání všech těch lidí utichne. Teprve potom vylezl ze svého úkrytu a pomaloučku se vydal za nimi. Nemyslel na nic než na to, aby se neprozradil. Volání lidí se už ozývalo z pořádné dálky. Péreze vedl pouze jeho sluch. Ke všemu neštěstí se brzy začalo stmívat. A když se v tropech stmívá, noc často přichází takřka znenadání. Sluneční svit náhle zrudl. Pérez si uvědomil, že tu nechce zůstat! Ale musel tu bandu následovat! Musel se dozvědět, co dalšího chystají! A třeba i dopadnout ty dva zločince!

Weberův gang vyšel z pralesa zrovna, když se začalo smrákat. Stála před nimi vojenská budova obehnaná ploty s ostnatými dráty. 

"Nebudeme se zdržovat, chlapi. Připravte si ty svoje cetky, ehm, zbraně... Jdeme si pro lepší. Vyčistím cestu, budete mě následovat. Kdo nebude poslouchat Nastasyiiny rozkazy, zatímco tu nebudu, bude mnou samotným uškrcen," řekl Sam. Všichni zakývali hlavou. Sam přeskočil plot a okamžitě se před ním objevili dva vojáci. 

"¡Detener!" zařval jeden z nich, a když Weber neuposlechl rozkazu a nezastavil, začal po něm nemilosrdně střílet z pistole. Sam se nahlas řehtal, když uviděl jeho reakci na to, co následovalo. Kulky Weberovi vůbec neubližovaly, netekla krev, rány se rychle zacelovaly hmotou. Voják hystericky poklepal svému druhovi po rameni, ten v hrůze zahodil pistoli a oba se komicky dali na útěk. Weber při běhu pistoli zvedl a oba zastřelil. Pak pistoli odhodil a z kapsy vytáhl tu svoji. Samozřejmě nebyl neozbrojen, ale když nemusel, neplýtval vlastními náboji.

Probil si cestu do budovy. Na odpor se mu postavilo několik desítek mužů. Weber je během chvíle všechny postřílel, dvěma z nich zlámal nohy nebo ruce, poslednímu, který se mu docela hrdinsky postavil do cesty, jednoduše zakroutil krkem. Takhle si probojoval během pár desítek minut cestu až na střechu budovy. Zapálil tam světlici a zařval na svůj gang.

Během těch pár desítek minut tu nikdo ani nepípl. Jeden chlap měl nějaké poznámky k Nastasyi, která ho kopla do obličeje a zlomila mu nos. Nikdo se jí radši neobtěžoval na nic zeptat. Jakmile zazněl Weberův signál, gang se dal do divokého běhu a ve chvíli se k němu připojil ve vyčištěné budově.

Pérez sem dorazil až za tmy. Těsně před budovou mu přestala svítit baterka. Možná to však bylo dobře, třeba by si ho někdo z čekajících všiml. Poté, co všichni zmizeli, zůstal Pérez sedět mezi křovisky a přimhouřenýma očima pozoroval, co se dělo před budovou. Všichni odnášeli kupy nově získaných zbraní. Pérez vytáhl z kapsy kameru s nočním viděním a začal to nahrávat. Podařilo se mu dokonce zaměřit se na toho vysokého Evropana, na Sama. Kamera ho i na dálku a ve tmě perfektně zabrala skoro na deset vteřin. Pérez se sám pro sebe usmíval. Měl aspoň něco!

Potom v sobě našel odvahu a začal se plížit k budově. Jakmile se dostal k plotu, přestal nahrávat, kameru dal do kapsy, položil pistoli na zem, vytáhl z kapsy kleště a udělal si v plotu malý otvor. Tím se pak prosoukal doslova na vojenské území. Pro pistoli pak zase sáhl za plot. Málem litoval, že ji chvíli neměl v ruce. Všiml si ho totiž jeden z gangsterů. Už se chystal něco zvolat, když jej Pérez zasáhl. Na pistoli měl tlumič, takže se o výstřelu nikdo nic nedozvěděl. Byla to přesná rána do krku. Pérez přiběhl k ozbrojenci a vytrhl mu z nehybné ruky pistoli. Měl další zbraň.

Gang se shromáždil uvnitř budovy. Pérez si klekl za okno a sledoval, co se dělo uvnitř. Bylo tam rozsvíceno, všichni na sebe řvali, Weber svým mužům něco poroučel. Pérez vytáhl kameru a zase začal nahrávat. Najednou hrůzou stuhl. Nastasya si zrovna na oči nasadila termovizi, kterou tu ukradla! Okamžitě zaregistrovala teplý bod, totiž lidskou hlavu, za oknem!

"Maxi!!!" zařvala na svého přítele.

"Nechtěla bys mě někdy zase oslovit Same? V poslední době jsi mi tak řekla jen jednou," poznamenal Sam, zasmál se, a zamířil na okno pistolí. Pérez se sklonil. Jen taktak uhnul. Pokrytý sklem se dal rychle na útěk k otvoru v plotě. V těchto chvílích se začal z dálky ozývat hluk helikoptér. Předtím, než byli vojáci v budově zabiti, jistě informovali své kolegy o tom, co se stalo. Teď sem mířila kolumbijská armáda! Skvělé! Pérez měl šanci z téhle kaše, do které se právě dostal, vyváznout.

Weber jako první proskočil oknem. Chtěl znovu vystřelit po Pérezovi, ale došla mu munice. A žádnu další pistoli u sebe momentálně neměl.

"Nikam neutíkej, kamaráde!" zvolal na Péreze a rozběhl se za ním. 

Pérez neměl šanci se teď prosoukat dírou v plotě nazpět, a tak zkrátka utíkal dál podél plotu. Z budovy už vyběhla i Nastasya. Skoro Péreze trefila do nohy. Pérez zase ožil, otočil se, a vystřelil nejprve po Nastasyi, kterou však, skrytou ve tmě, netrefil. Pak střelil Sama do hlavy. Byla to dobrá rána, za rohem se Pérez zastavil, jist si tím, že jeho cíl je mrtev.

Sedl si za roh a nahlas oddechoval. Pak najednou dostal ránu do hlavy. Zakutálel se po zemi. Jakmile zvedl hlavu, uviděl Webera, nahlas se chechtajícího. Zvedal ze země Pérezovu pistoli.

"Jak je to možný, chlape?!" řekl nahlas Pérez, překvapen tím, že Weber nezemřel.

Rychleji, než to Weber čekal, vrhl se naň Pérez a téměř mu pistoli vytrhl z ruky. Zjistil však, že Sam ji držel příliš silně. Začal se s ním o ní přetahovat. Sam jí namířil na Pérezovu hlavu. Ten stisk! A ta síla! Pérez se s ním nemohl rovnat!

Weber najednou zmáčkl zbraň o něco víc. Pistole se v jeho ruce rozpadla. 

"Škoda, že? Hm... Jestli to byla tvoje poslední, tak je mi jí líto. A tebe taky," řekl Sam. Pak Péreze znovu uhodil do hlavy. Ten spadl na zem, ale rychle se zvedl a začal utíkat dál. K Samovi konečně přiběhla Nastasya. Pokropila další roh budovy kulkami ze samopalu, ale Péreze nezasáhla.

Pérez proskočil oknem a ocitl se ve skladu bomb. Pohotově v místnosti rozsvítil, při útěku totiž ztratil svou baterku a neměl šanci se zde orientovat. Slyšel, jak hluk rozbití okna do místnosti lákal další členy Weberova gangu. Neměl na vybranou, musel se bránit. Dveře místnosti byly zamčené, skvěle! Pérez popadl granát. Za oknem uviděl Nastasyi. Neváhal a granát po ní hodil. 

"Sakra!!!" zařvala Nastasya. Sam jí rychle dohnal a strhl jí k sobě. Výbuch granátu zdemoloval část budovy. Nezasáhl však ani Nastasyii, ani Webera, kteří si včas lehli na zem. Pérez proklínal svůj hloupý krok.

Cesta dovnitř teď byla vlastně volná, granát totiž udělal pořádnou díru ve zdi. Sam hbitě skočil do místnosti a přiběhl k Pérezovi. Ten si vypůjčil kulomet a našil to z něj do Weberova břicha. Weber se svalil na zem, na záda. Pérez se zděšením pozoroval, jak se rána v jeho břiše zaceluje. Weber o chvilku později vyskočil a pomalu přišel k Pérezovi.

"Hojím se rychle, kamaráde. Nevím, co jsi zač, a co tu chceš, ale nepřijde mi, že jsi moc přátelský. Asi by sis měl začít kopat hrob," zněla Weberova slova.

"Jak to děláš?" zeptal se ho Pérez.

"Co? Jako tohle? Hm... Řekněme, že jsem byl vyvolen k tomu, abych byl nějak výjimečný," odpověděl Weber, tleskl rukama, zvedl pořádně těžkou bednu a hodil ji po Pérezovi. Ten však včas znovu vystřelil z kulometu a bednu odrazil. Dopadla na Sama.

Pérez dál moc nepřemýšlel. Přiběhl k další z beden, otevřel jí, vytáhl bombu a odjistil ji. Pak ji hodil na překvapeně stojícího Webera. Proskočil průrvou ve zdi. Bomba explodovala! Sam byl přímo ve středu výbuchu! 

Péreze div nezasypala myriáda cihel. Něco těžšího mu spadlo na nohu, naštěstí se zvedl, a kulhal pryč. Dosáhl plotu, a téměř zde omdlel. Jen se otočil a uviděl tu zkázu. Celý sklad hořel. Pak následoval další výbuch. Ta první exploze jistě odjistila další bombu. Ať už to byly jakékoliv bomby, asi nemohly všechny vybuchnout naráz. Pérez si oddechl a stěží překonal plot. Uviděl, jak se v temnotě mihla postava, jež utíkala směrem k té zkáze. To byla Nastasya. Nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. 

Rozsvítila baterku a v hromadě hořícího harampádí uviděla spálenou ruku.

"Maxi!!!" zařvala bolestně, dotkla se jí a pak uskočila. Pořádně to zabolelo. Odkopla pár dalších věcí. Spatřila Weberovu zohavenou hlavu. Oheň a žár, to jediné, co dokáže Ngoyovy schopnosti potlačit, ve velké míře i zničit. Weber už jednou smrti po výbuchu unikl, stalo se tak však i tentokrát? Nevykazoval žádné známky života.

"Ne!!!" řvala Nastasya a utírala si slzy. Sam byl minimálně smrtelně raněn, všichni gangsteři, kteří byli v budově, zemřeli při explozi. Helikoptéry s vojáky už přistávaly poblíž vojenského prostoru. Nastasya, celá zděšená tím, co se v posledních pár minutách stalo, se dala na útěk. Zmizela v pralese.

Pérez ji celou dobu sledoval. Řekl si, že jí nemůže nechat uniknout. Byl na tom pořád docela dobře, zranění nohy nebylo tak vážné. Kdyby ji přepral, mohl by jí dostat k těm vojákům, jež sem právě přiletěli. A jeho úkol by byl splněn! 

V následujících pár minutách si někdo povšiml popáleného těla Webera.

"Chrstněte na tu mrtvolu trochu vody! Ať se z ní dostane všechna ta špína!" zakřičel někdo. To samozřejmě nebyl moc dobrý nápad...

___

Konec 4. části.

3. část: Mrtvoly

Nastal nový den. Okolo domu, ve kterém byli zavražděni čtyři lidé, se shromáždilo několik sousedů. Asi padesátiletá Kolumbijka usedavě plakala, zatímco ji její manžel uklidňoval. Sám také zadržoval slzy. Ostatních asi deset lidí též nebylo zrovna nadšeno z toho, co v domě nalezli. Jelikož lidé z domu nějakou dobu nevyšli ven, začali se o ně ostatní zajímat. To, co našli uvnitř, je velice vyděsilo. Mrtvoly. Rodina byla vyvražděna. Nikdo netušil, proč. Byla zavolána policie.

Asi dvacet minut před polednem k domu konečně přijel vůz Jarola Péreze, tajného policisty, který si vraždu obyvatel domu spojoval s příjezdem dvou podezřelých Evropanů. Ostatní policisté zde již hodiny pracovali. Městečko Sarto si teď už žilo svým životem, nikdo ze sousedů se již před domem neukazoval. Pérez si promluvil s několika svými kolegy o celé masové vraždě. Nedostalo se mu příliš dobrých odpovědí. Nikdo zatím netušil, kdo je mohl zabít. Vrazi po sobě na místě nenechali mnoho stop.

Pérez si pořádně prohlédl dveře domu. Přišlo mu zvláštní, jak byly poničeny. Dveře byly na kusy, úplně jako kdyby někdo vzal pořádné beranidlo a prostě to do nich napálil... Kdo by to tady mohl udělat? Poblíž neležel žádný kůl, kterým by se dalo do dveří vrazit... V jednom kusu dveří nalezl Pérez díru, do které mohl vložit vlastní pěst. Zvláštní, pomyslel si. Zatímco klečel u toho, co ze dveří zbylo a bylo položeno před dům, vynášeli kriminalisté poslední oběť. Byla to babička. Pérez přispěchal k mrtvole a pořádně si ji prohlédl.
"Na tuhle stařenku a její snachu někdo hodil gauč," řekl jeden z policistů.
"Kdo by měl u všech čertů dost síly na to, aby zvedl gauč a přesně jej hodil na dvě osoby?" zeptal se zmateně Pérez.
"To je právě ta záhada, pane," odpověděl policista, "tady nikdo nic neví. Sousedé říkají, že včera slyšeli pár výstřelů, ale... To se v téhle části Kolumbie děje ve městech denně."
"Počkejte... Dvě ženy zemřely kvůli tomu, že na ně někdo hodil gauč. To je těžko vysvětlitelné... Ale dobrá. A potom byl ten mladý muž zastřelen," rozpovídal se Pérez.
"Přesně tak," pokýval hlavou kriminalista.
"A ten dospělý muž?" zeptal se Pérez.
"Ukážu vám jeho mrtvolu," odpověděl kriminalista a vzal Péreze k velkému vozu, do něhož měla být během příštích pár minut přepravena i poslední z mrtvol.

"Vidíte to? Neuvěřitelné, že?" řekl kriminalista Pérezovi, který se instinktivně chytil za břicho, když mrtvé tělo muže uviděl. Nebyl to moc hezký pohled.
"Vrah mu zlomil krk," poznamenal Pérez.
"Ano. Otočil mu hlavu o 200 stupňů. Zdá se, že toho docílil jediným pohybem rukou. Zkrátka jeho hlavu chytil a... lup," řekl kriminalista.
"To je velice... zvláštní..."
"Tady je všechno zvláštní, pane Pérezi."

Pérez se vydal na procházku ulicemi Sarta a usilovně přemýšlel o celém případu. Proč se to celé stalo krátce po příjezdu dvou Evropanů? Mohou za to oni? A pokud ano, čeho jsou vlastně schopni?

V tuto dobu se Sam Weber a Nastasya Savinna nacházeli ve sklepě budovy vzdálené jen tři kilometry, uprostřed městerčka Sarto. Byli tu se zbytkem gangu, ke kterému Pedro patřil dříve, než ho a jeho rodinu Sam zabil. Ten muž s hustým knírkem, vůdce gangu, Matías, s nimi o něčem mluvil.

"Pořád mi přijde zvláštní, že se k nám chtějí přidat dva cizinci... Zrovna k nám! Víte kolik je v téhle části Kolumbie skupin jako jsme my? Větších, silnějších... Lépe vyzbrojených. Získávajících víc peněz než získáváme my! A vy se rozhodnete jít k nám! To je hodně, hodně divný!" rozčiloval se Matías.
"Nebojte se, příteli," odpověděl Sam se svým ďábelským úsměvem, "nezklameme vás. Potřebujeme se zkrátka někde schovat, a vaše skupina je ideální."
"Nemám s tím problém, pokud mi teda neutrhnete hlavu, jak jste včera slíbil," řekl na to Matías.
"To on jen tak žertoval," vložila se do toho Nastasya, "je to rošťák."
Matías se na ni tak zvláštně pousmál.
"Co to vidím, Matíasi? Co to je ve tvých očičkách?" řekl naštvaně Sam.
"Nic, nic!" odpověděl Matías trošičku vystrašeně. Očividně měl z Webera docela hrůzu a připadal si před ním tak trochu nižší. Sam z toho byl velice rád. Už teď Matíasovi muži ztráceli důveru ke svému vůdci, který se takhle choval k novému super-členovi týmu. Dříve či později ho zradí. A bude to Sam, kdo ovládne celý gang.
"Ani se na Nastasyi nedívej, nebo ti natáhnu ruce a potom si na nich zacvičím karate... Věř mi, z tvých kostí budou lítat třísky. Dokážeš si to, doufám, živě představit. Nebo to chceš názorně ukázat?" řekl na to Weber.
"Nemůžeme to nechat na jindy?" zašeptal Matías, přejíždějící očima po svých mužích, z jejichž pokerovských výrazů se nedalo nic vyčíst. Weber a Nastasya přikývli.
"Dnes večer přijede zásilka zbraní na pole východně od města. Všichni tam odjedeme... Ale celý náš tým se skryje v lese. Jenom vy dva budete na poli a zbraně převezmete. Dávejte pozor, protože tam bude policie. Víme o tom. Neptejte se, proč. Jestli uspějete a zbraně zachráníte, stanete se oficiálními členy týmu," mluvil dále Matías.
"Tak to máme předem vyhraný," zasmál se Weber a pár gesty naznačil, že jeho vylepšenému tělu žádná kulka neublíží.

Po setmění se gang shromáždil mezi keři a nízkými stromy na kraji kukuřičného pole. Sam a Nastasya se postavili do jeho středu. Čekali, co se bude dít dál.
"To je nuda, Maxi," zazívala Nastasya a prohlédla si svou nově získanou pistoli.
"Neboj, za chvíli nám bude líp," usmál se na ni Sam.
Nastasya ho vzala za ruku a zmáčkla ji.
"Hele, už letí," řekl Sam a ukázal na světýlko na noční obloze. Z dálky se ozýval hluk malé helikoptéry.
Ze stroje, který přistál přímo před nimi, vyběhli dva chlápci.
"Decir contraseña," vykřikl jeden z nich.
"Gata," odpověděl Sam.
Oba muži na sebe zakývali hlavami a před Sama s Nastasyií naházeli čtyři pytle se zbraněmi. Nastasya k nim přišla a na ruku jim dala peníze od gangu. Oba chlápci se nahlas zasmáli a helikoptéra se vznesla do vzduchu.

Hned nato se z pole vynořilo asi patnáct lidí. Ano, byla to policie. Křičeli na Sama s Nastasyí, ať se ani nehýbou. Nastasya si stoupla za Sama a připravila se na střelbu. Na pistoli měla tlumič.
Policisté začali svítit. Ještě předtím ale Nastasya stačila zastřelit dva z nich. Jejich kolegové si toho sotva všimli.
"¡Quédate ahí, caucásico!" zařval jeden z policistů na Sama a naznačil mu, aby dal ruce nad hlavu.
"Haha!" zasmál se zlověstně Sam a začal to do skvadry šít ze samopalu. Dostal pár zásahů, jenže z jeho těla nevytekla jediná kapka krve, a rány se rychle zhojily. Po chvíli bylo po všem.
Jeden z policistů stačil zavolat na stanici a krátce informovat o tom, co se na poli děje, předtím než byl buď Samem nebo Nastasyií připraven o život.

"Splnili jste úkol," zubil se Matías. Nebyl z toho však příliš nadšen. "Půjdeme lesem bez světel," řekl ještě a ukázal všem, aby jej následovali.
Sam a Nastasya kráčeli přímo za ním. Přesně to Matías potřeboval. Náhle se otočil na Nastasyii a vystřelil po ní ze své pistole. Samovy superrychlé reakce však předčily jeho očekávání. Weber kulku vykryl vlastní rukou. Ve světle rozsvícených baterek teď Matías sledoval, jak kulka pomalu vylézá z jeho ruky a pak se zaceluje slizem, který během chvíle změnil barvu i strukturu na lidskou kůži, na níž dokonce začaly růst chloupky. Hleděl hloupě na vypadlou kulku.
"Řekl jsem ti, že ti zlomím krk. Udělám to," zasmál se Sam, jednou rukou zmáčkl Matíasův obličej a tou druhou mu s hlavou otočil možná tak o 350°. Matías byl na místě mrtvý.
"Jdeme do úkrytu!" zvolal Weber na ostatní členy gangu. Nezbývalo jim, než jej poslechnout.

V šest hodin ráno se na poli opět shromáždila skupina policistů a vysvětlovala vraždu svých kolegů. Pérez zde byl též. Prohlížel si mrtvoly, škrábal se na hlavě s vlasy ostříhanými na ježka, a přemýšlel, co se tu tak mohlo stát.
"Všichni byli zastřeleni... Všichni šli po nějakém cíli... Prý po dvou lidech, jak řekl ten muž, který ještě stačil informovat o té nezdařené akci... Po dvou lidech! Sakra, to je přece ono!" uvažoval nahlas Pérez. Hned poté k němu přiběhl mladý Kolumbijec s uniformě, která mu zrovna moc dobře nepasovala, protože byl hubenější než ostatní policisté.
"Musím Vám něco ukázat, pane Pérezi. Pojďte do lesa!" řekl.
O chvíli později se měl Jarol Pérez možnost seznámit s mrtvolou Matíase.
"Odporné, že?" řekl mladý policista. Pérez pokýval hlavou na znamení souhlasu.
"Identifikujte toho muže," řekl Pérez mladíkovi, "já jedu do města. Až budete vědět, kdo to byl, dejte mi vědět. Zbytek tam vyřídím sám."

V deset hodin seděl Jarol Pérez před restaurací přímo ve středu Sarta a sepisoval si seznam všeho, co se zatím dozvěděl. Ta dvojice je velice nebezpečná... A je možné, že je stále ve městě. Policie sice nevěděla, jakému konkrétnímu gangu měly být zbraně od jiné společnosti předány, ale bylo jasné, že příjemci byli gangem právě z městečka. Gangů to bylo několik a najít právě mezi nimi dva Evropany přece jen nebylo tak lehké... Ale Pérez si uvědomoval, že se pomalu blíží svému cíli.
Mladý policista mu na mobil poslal zprávu. Mrtvý muž se jmenoval Matías Lleros. Teď by mohlo být snazší najít skupinu, do které patřil...

Jedna věc však Pérezovi stále vrtala hlavou. Proč po sobě ti dva nezahlazují stopy? V jeho hlavě se začaly rodit všemožné teorie... Žádná však nebyla správná. Pérez se měl však brzy dozvědět, proč. A měl se také seznámit s Weberovou neobyčejnou silou...

___

Konec 3. části.

2. část: Přepadení

Sam seděl opřen zády o dveře auta. Ještě přemítal o své noční můře, jež však jeho mysl rychle opouštěla. Hleděl na pohybující se větve stromů, se kterými si hrál ranní vítr. Rychle se zvedal. Počasí se zhoršovalo. Ráno sice vyšlo slunce a ozářilo národní park, kolem desáté se už ale začaly shlukovat černá mračna a vypadalo to, že každou chvíli se spustí liják.

Nastasya přišla k autu se dvěma láhvemi, které před chvílí u potoka naplnila vodou. Položila je na jedno ze zadních sedal v autě a sedla si za volant.
"Nastup, Same," řekla, "musíme jet."
Sam si sedl na sedadlo vedle ní a naštvaně práskl s dveřmi.
"Dneska máš hodně blbou náladu," řekla Nastasya s trochou podezření.
Sam neodpovídal. Hleděl z okna.

Cesta byla dlouhá. Navíc začalo pršet a prašná cesta se proměnila v pořádnou bažinu. Dva kilometry od městečka Sarto zapadlo jedno zadní kolo v hluboké louži. Byly tři hodiny odpoledne, lilo jako z konve, v dálce létaly blesky, příšerně nahlas hřmělo, a Nastasya a Sam se celí mokří snažili auto vytlačit z této pasti. Když se to po několik minut trvajícím snažení konečně podařilo, uklouzl Sam a obličejem spadl do bahna. Nastasya nemohla udržet smích. Sam se taky začal řehtat. Zase se mu zlepšovala nálada.

"Lepší než dovolená, co?" usmál se Sam na svou přítelkyni v autě. Zrovna vjížděli do městečka. Domy na jeho okraji byly celé otrhané. Nebylo tu ani živáčka.

Sam a Nastasya vystoupili z auta a přišli k větší chaloupce, jejíž střecha byla v příšerném stavu. Z proděravěného okapu crčelo několik drobných vodopádů. Sam toho využil a umyl si zašpiněný obličej. Nastasya se na něj z legrace vážně dívala.
"No co? Zatím nemáme sprchu," zasmál se Sam.
"Je tu někdo?!" zvolala Nastasya hrubě.
Nikdo neodpovídal.
Sam se rozhlédl kolem sebe, zakýval hlavou a poznamenal: "Asi je to město duchů."
"Tím líp," odpověděla Nastasya.
Zabušila na dveře domu. Pár vteřin nato se klika pohnula.
Otevřela kolumbijská stařenka s trochu vyděšeným výrazem v obličeji.
"¿Que esta pasando?" zeptala se.
"¿Estás solo?" položil ji otázku Sam.
"No, hay gente en la sala de estar," odpověděla stařenka a zděšeným pohledem si Sama očima přeměřila.
"¿Cuántos?" řekla arogantním a autoritativním tónem Nastasya.
"¿Por qué necesitas saberlo?"
"Responder!"
Stařenka rychle zavřela dveře. Tušila, co se bude dít. Jak jen nejrychleji mohla, dorazila do obývacího pokoje. Tam kolem stolu seděla její rodina. Její syn byl urostlý Kolumbijec s černým plnovousem a dlouhými černými vlasy. Jeho manželka byla naopak štíhlá a byla nakrátko ostříhaná. Jejich syn byl také docela hubený, seděl rozvalen na gauči. Měl velkou jizvu na čele, zřejmě po ráně dýkou či nožem.
Sam a Nastasya se na sebe usmáli.
"Tak dělej, borče. Předveď se před svou holkou," řekla Nastasya.
Samovi stačilo dát jedinou ránu pěstí do dveří a rozletěly se na kusy.
V chodbě se najednou objevil otec rodiny, onen urostlý Kolumbijec. Držel v ruce samopal. Sam se zastavil.
"Hele, to je pěkný! Kdes to sehnal?!" zařval na něj a ukázal na samopal.
"¡Fuera de aquí!" vykřikl Kolumbijec a pohrozil samopalem Samovi. Nastasya raději stála venku, nechtěla riskovat, že by ji někdo zranil.
"Polož to, bude to tak jednodušší," usmál se Weber.
Kolumbijec už na nic nečekal. Vystřelil ze samopalu. Sam se ďábelsky usmál, když uviděl jeho výraz plný zoufalství. Muž hleděl na Weberův trup, který pokropilo několik kulek. Rány se rychle zacelovaly. Ze Samova těla nevytekla jediná kapka krve. Kulky jedna po druhé vypadaly ven.
"Koupíš mi novou košili, kámo," řekl se zlostným úsměškem Weber a pomalu kráčel k muži.
Do chodby náhle přiběhl jeho syn a několikrát po Weberovi vystřelil z pistole. Zasáhl ho přímo do hlavy. Jakmile oba viděli, že střelbou si nepomůžou, zavřeli se v obýváku a zabarikádovali dveře.
"Tohle mě fakt baví," zašeptal si pro sebe Weber a rozběhl se proti dveřím. Vnikl do obývacího pokoje a převrátil ho vzhůru nohama. Otci zlomil krk jedinou ranou, jeho synovi vytrhl z ruky pistoli a zastřelil ho. Pak popadl do rukou gauč a hodil jej na babičku se snachou, čímž je obě také zabil.
"Promiňte. Nechtěl jsem vás trápit, doufám, že to moc nebolelo," řekl Weber a promnul si ruce.

"Tak tady jsi, ty můj rošťáku," řekla Nastasya poté, co vstoupila do domu. Začali se spolu líbat.
"A teď si opatříme zbraně," řekl Sam po troše romantiky.
Nastasya si vzala do ruky samopal. "Zajímalo by mě, jestli tu měli víc zbraní," poznamenala a šla si prohlédnout skříň v rohu obývacího pokoje. Nebylo tam nic kromě pár plechovek, jež byly něčím naplněny. Sam mezitím prohledával šuplíky v komodě umístěné v ložnici. Nalezl pár dalších pistolí.
"Hotový arzenál," zasmál se Sam a hodil Nastasyi do rukou další dvě zbraně.
"Podívej se, co je v těch plechovkách," uchechtla se Nastasya.
"Co to?! Zlato!" zasmál se Sam a přičichl k opiu, které bylo v otevřené plechovce.
"Myslíš, že to budeme potřebovat?" zeptal se pak.
"Třeba tím někoho uplatíme..."
"Heh, tímhle? To je tak na vlastní spotřebu. Fuj, hnus."
"Souhlas," zasmála se Nastasya, "ale ne každý si to myslí."
"Tak nabídnout to nějakému blbečkovi za malé přepadení někde ve městě by šlo."

V tuto dobu byl tajný policista Jarol Pérez ve svém autě. Mířil z Puerto Ayacucho do městečka Arebe na jih od Parque Nacional Natural El Tuparro. Právě tam chtěl začít své pátrání po dvou Evropanech, kteří při překročení venezuelsko-kolumbijské hranice byli každému podezřelí.

K večeru konečně přijel do městečka a ubytoval se ve tříhvězdičkovém hotelu v jeho středu. Sedl si na postel a zapnul svůj notebook. Okamžitě se dostal do databáze nejhledanějších zločinců. Pomocí upřesňovacích hesel jako "white criminals" či "Europeans" se postupně propracoval k seznamu kriminálníků, mezi něž by jeho cíle měly patřit. Skončil tak se seznamem pouhých pár stovek lidí, z něhož si mohl dokonale vybírat. K žádnému výsledku se však zatím nedopracoval. Toto byl začátek jeho práce. Teď nezbývalo než čekat, až se někde něco přihodí. Jedno mu však bylo jasné; dříve či později se s evropskou dvojicí setká. Nebylo pochyb, že šlo o zločince.

Sam a Nastasya se skryli v nyní již opuštěném domě vyvražděné kolumbijské rodiny. Za zataženými okny si uvařili večeři - kukuřici s rýží. Nic jiného a podle nich jedlého tu nebylo k mání.
"Maxi, co kdybychom odklidili jejich těla? Nenecháme je přece ležet v obýváku," řekla Nastasya.
"Proč bychom to dělali?"
"Jen tak. Nemůžou tam přece ležet."
"Můžou. Zůstanou tam."
"Jak dlouho tu chceš zůstat?"
"Nejradši bych tenhle proklatej dům opustil ještě dnes večer."
"Děláš si srandu? Zase chceš přespávat v autě?"
"Upřímně, čím dřív se odsud dostaneme, tím líp."
"Same, myslela jsem, že jsme se tu na chvíli schovali!"
"Na chvíli? Heh, za tu tvou chvíli sousedé poznají, že nikdo nevychází z domu. Před domem je auto. To není dobrý," odpověděl Sam.
Snědli večeři a vyšli ven z domu. Tady je něco čekalo. Vůbec to nebylo překvapivé.

Před domem už stálo několik lidí s pistolemi. Mířili na Sama a Nastasyii.
"Vy jste sousedé? Nebo kdo?!" zakřičel posměšně Sam. Nastasya si raději stoupla za něj. Kdyby musela střílet ze samopalu, bylo by ideální, kdyby ji Sam, díky Ngoyovým schopnostem nezranitelný, kryl.
"Mluvíš anglicky, blbečku?" ozvalo se z davu ozbrojenců.
"Samozřejmě. Však slyšíš," odpověděl Sam.
"Co seš zač?!" ozval se stejný hlas. Z davu vyšel pořádný svalouš s hustým černým knírkem a černým kloboukem na hlavě. Měl na sobě tílko a ruce měl potetované.
"A co jste vy? Můžete mi konečně odpovědět?!"
"Zabil jsi Pedra a jeho rodinu! Pedro patřil k nám," řekl svalouš.
Sam a Nastasya si ozbrojené muže znovu pořádně prohlédli.
"Vy jste nějaký gang," pousmál se Sam.
"Tos uhod," odpověděl svalouš, "proč jsi ho zabil?"
Sam se naschvál zatvářil zmateně. "Ty jo, já ani nevím," odpověděl.
Spustila se palba. Nastasye se podařilo zastřelit jednoho chlapa. Zbytek skupiny přestal střílet ve chvíli, kdy si všimli, že Weber je nezranitelný. Že ho zkrátka nelze zabít.
"Chtěli bychom se k vám přidat," navrhl Sam, "přestaňte na nás mířit."
"Myslíš si, že to funguje tak jednoduše?!" zařval vůdce gangu.
"U mě všechno funguje jednoduše. Věř mi, kamaráde, to, že mi kulky vůbec neubližují, je jen jeden z darů, kterými disponuji. Odteď patříme k vám, nebo ti utrhnu hlavu. Bude se mi to líbit, věř mi," usmíval se Weber.

___

Konec 2. části.